Bishorn

SZ svah - normální cesta, 4153 m, turista


Převýšení : 2480 m od auta, 900 m od chaty
Doba výstupu : 2 dny
Minimální vybavení : mačky, cepín, lano.

Výstup :
Údolím Val d'Anniviers stoupáme do malé vesničky Zinal. Těsně za ní parkujeme zdarma na parkovišti, kterým končí silnice. Z parkoviště stoupáme po turistické cestě na chatu Tracuit. Z parkoviště je stezka celkem dobře značená (musíme si uvědomit, že prvorepublikánský Klub českých turistů je v dokonalosti značení turistických cest nepřekonatelným ideálem) v podstatě vede stále vzhůru cikcakovitě západním svahem údolí přímo nad Zinalem. Trasa nás nenechá příliš vydechnout, hned od parkoviště stoupá poměrně strmě až na chatu. Převýšení od parkoviště k chatě činí 1600 m, funíme tedy do kopce dobrých 5 hodin, ne-li víc. Výstup je dost populární a chata Tracuit (3256 m, kapacita 150 míst) bývá v létě plně obsazená. Spíme na chatě, anebo je možné postavit stan v suti cca 5 minut nad chatou, jsou tam vyrovnaná místa s kamennými ohrádkami. Voda se dá získat z nedalekého ledovce anebo koupit na chatě za nekřesťanských 9ChF za 1.5 l PETku.

Výstup od chaty na vrchol trvá kolem 3 hodin, není tedy nutné se ráno nějak obzvlášť trápit se vstáváním; odchod v 6 bohatě stačí. Od chaty jdeme nejprve asi 15 minut po kamenech směrem k ledovci. První hodinu po ledovci spíš traversujeme s malým stoupáním směrem k SZ okraji dlouhého sněhového svahu vedoucího až k vrcholu. Zde přecházíme několik podivně vypadajících míst, kde pod sněhem tušíme trhliny a jsme rádi, že jsme si vzali lano, které nám jinak k ničemu není. Pak stoupáme po svahu o sklonu červené sjezdovky až pod vrcholek. Posledních asi 30 m k vrcholu vede po hraně, která je ale stejně mírná, široká a lehká, takže si pomyslíme, že jsme cepín tahali zbytečně. Pokud jsme si objednali dobré počasí, kocháme se skutečně fantastickým rozhledem a zkoušíme nemyslet na to, že auto je dva a půl kiláku pod námi.

parkoviště v Zinalu (1675 m) - chata Tracuit (3256 m): 5 h, cepr
chata (3256 m) – vrchol (4153 m): 3 h, turista

Nocleh : Nad chatou ve stanu nebo v chatě

Riziko : Kvůli několika trhlinám ve spodní části ledovce je asi potřeba lano.

 

 

Jak jsem tam šel já 

Bishornu se říká "Quatre mille des dames" neboli čtyřtisícovka pro dámy. Je to narážka na relativní snadnost výstupu. Je fakt, že na Bishornu ruce potřebujeme jen k otevírání piva na chatě a podle průvodce jde o vůbec nejlehčí čtyřtisícovku. Neřekl bych, že je to úplně pravda: stejně technicky nenáročných hor je víc, např. Breithorn, Allalinhorn, Grand Paradiso nebo i Mont Blanc. Co se týče fyzické náročnosti výstupu, patří Bishorn naopak mezi opravdické velké alpské kopce, kde si výstup nemůžeme zkrátit žádnou lanovkou, a namožené stehenní svaly nám na tento výšlap nedají dlouho zapomenout.

Plánoval jsem nějaký výlet se dvěma dámami, Ajkou a Káťou, a Bishorn se hned nabízel jednak svojí přezdívkou, jednak tím, že jsem si chtěl prohlédnout severní hranu sousedního Weisshornu, kudy plánujeme sestup, až na Weisshorn jednou vylezem s kamarádem Liborem. Protože zmíněné dámy tráví pracovní dobu v kanceláři, měl jsem trochu starosti, jestli 2 a půl kilometru převýšení (i když ve dvou dnech) není trochu moc. Pak jsem si řekl, že Ajka stejně zlobila a trochu pomučení si zaslouží, a Káťa holt bude nevinná oběť, snad mi to odpustí.

Výlet jsme zahájili stylově v jedné zinalské kavárně kafíčkem, ale pak už slasti nahradily strasti. Nutil jsme dámy k pomalé chůzi a častým zastávkám spojeným s pojídáním banánů, řízků, čokoládiček a medových medvídků, takže nám výstup trval sice trochu déle, ale zato jsme dorazili k chatě v jakžtakž ucházejícím fyzickém stavu a bez myšlenek na rozvod.

První metry nad Zinalem zdolány, výhodné parkoviště mimo snímek vlevo.

Výrazný vodopád cesta obchází zleva a moc se k němu bohužel nepřiblížíme. Vrcholek nad vodopádem se jmenuje Roc de la vache (Kraví skála) a je lahůdkovým místem pro rozhled po údolí Anniviers.

Z květné louky na nás najednou vykoukne himálajsky vyhlížející Weisshorn.

Kytiček uvidíme opravdu hodně.

Chata Tracuit je na vršku tohoto prahu, pozorný čtenář rozezná střechu a kadibudku.

Kousek před chatou už je vidět celý výstup. Bishorn je v podstatě sněhová boule na hřebeni, který se táhne z Weisshornu a nevypadá jako zrovna moc samostatná hora.

1600 metrů v nohách a úsměv na tváři – jen Káti se toto podaří.

Do pohorek pouze s nalakovanými nehty!

Vlevo Bishorn, vpravo Weisshorn.

Vlevo Dent Blanche, vpravo Grand Cornier.

Večer a noc na chatě byla dost nepříjemná, lidí jak svinstva, večeře i snídaně se musely vydávat ve dvou turnusech a noc v přeplněné noclehárně raději nebudu popisovat. Na snídani jsme byli zapsaní do druhého sledu na 5.00, což nám vyhovovalo, protože jsme v rámci minimalizace zátěže vzali jen jednu čelovku. Vycházeli jsme před šestou v ranních červáncích. Nejdříve se šlape asi 10 minut po kamenech k ledovci a pak jsem vytáhl mačky a vysvětlil: "Zubatým dolů". Protože jsem velmi líný nosič, vzal jsem jen směšně krátký kousek lana a jediný cepín, na obranu proti yettimu a upřímným radičům. Když totiž vyjdete bez lana či cepínu, všichni sváteční chodci, kterých na Bishornu potkáte značné množství, vám určitě poradí, a myslí to upřímně. Rád bych věděl, kolikrát jsem už byl poučenej.

Noc ve 3250 metrech je dobrá v tom, že si tělo přivykne nižšímu tlaku a dle rovnice pV = nRT i nižšímu objemu vzduchu v plicích. Stoupali jsme proto celkem bezproblémově, pouze nožky reptaly, že už makaly včera a todle už začíná být trochu moc. Káťa v polovině svahu chytila druhý dech a nestačili jsme ji brzdit. Ajka toho naopak už měla ke konci dost, začala trochu bojovat o kyslík a došla nahoru se zaťatými zuby, kterými už neprocedila ani med z medového medvídka. Od chaty jsme šli jen s malými zastávkami 3 a půl hodiny. Rozhled z vrcholu je skutečně fantastický, velké hory jsou všude okolo a třešničkou na tomhle dortu je Weisshorn, který vidíme opravdu zblízka. Občas nás profouknul větrný poryv, který nás vždycky posunul o pár metrů na některou stranu, takže jsme poměrně brzy sešli o pár metrů níž pod vrcholovou hranu, kde tolik nefoukalo.

Sestup byl tak dlouhý, že i Káťa ztratila svůj úsměv. Výstup na Bishorn je možná příliš snadný, Bishorn ani není samostatná hora. Co se ovšem týká vrcholového rozhledu a potřebného fyzického výkonu, je to velice úctyhodná hora. Čtyřtisícovka pro dámy. Souhlasím, jen se ta dáma musí jmenovat Frištenská.

Krásným firnovým svahem stoupáme asi 2 hodiny.

Opalovačka v ranním sluníčku (cca 7.30).

Objednali jsme si dokonalé počasí.

Severní hrana Weisshornu nevypadá vůbec lehce.

Konec dálnice na Bishorn: závěrečná hranka.

Vzadu uprostřed Fletschhorn, vpravo Lagginhorn ...

... Dom a Taschhorn ...

... Monte Rosa, Liskamm ...

... Dent Blanche, zleva jde k vrcholu jižní hrana, kudy vede normálka, vpravo Grand Cornier ...

... Grand Combin, úplně vzadu Mont Blanc a Jorasses ...

... Bernské Alpy ...

Už nikdy nebudu zlobit!

Ve spodní části ledovce se občas urodí slušná trhlina.