Grandes Jorasses

od Courmayeru - normální cesta, 4208 m, superturista s průvodcem

Převýšení : 2600 m od auta, 1400 m od chaty
Doba výstupu : 2 dny
Minimální vybavení : mačky, cepín, lano, dva ledovcové šrouby, 6 karabin + osma, sedák, čelovka.

Výstup :
Autem do Courmayeru a odtud vzhůru do údolí Val Ferret (jedná se o italskou část tohoto údolí, navazující údolí ve Švýcarsku se jmenuje stejně). Nevěřícně zíráme na skalní hradbu Mont Blancu, která pokračuje k severu a jejíž součástí je i jihovýchodní strana Grandes Jorasses. Za cedulí Planpincieux zpozorníme a vyhlížíme vlevo velké parkoviště u jakéhosi barohotelu. Můžeme tam zdarma parkovat a u hotelu nacházíme šipku na rifugio Boccarate (turistická cesta č. 21). Hora se s námi nemazlí a hned od parkoviště stoupá stále strmě až na vrchol. Jdeme 1200 m převýšení k chatě Boccarate, brodíme přitom potoky a šplháme trojkové úseky zajištěné tlustými lany. Spíme na chatě anebo si vyneseme stan o sto až dvě stě metrů výškových metrů výše. Chvíli si spočneme, ovšem záhy už vyrážíme do stěny, jelikož druhý výstupový den je náročný.

Od chaty jdeme nejprve směrem k suti vpravo od skalního hřebínku nad chatou. Po pár krocích sutí se cesta, značená zde mužíky, vrátí na hřebínek a stoupá prvních 200 výškových metrů po chodníku kličkujícím po prvním hřebínku. V jeho polovině je ideální místo pro 2 stany, stany lze ještě také postavit přímo na vrcholu hřebínku, kde začíná ledovec. Následující 2 hodiny stoupáme po ledovci ke druhému skalnímu hřebínku, obklíčenému z obou stran ledovcem (jmenuje se Rocher de Reposoir). Ledovec nám připravuje zážitky jako z filmu Čelisti, když se před námi ze tmy náhle vynořují ve světle čelovky obrovské tlamy lidožravých trhlin. Prvních cca 100 metrů druhého hřebínku je dost obtížných, protože ve světle čelovky nevíme kam přesně lézt (cesta dále není nijak značená), a skála je občas překvapivě strmá. Naštěstí se jedná o drsnou rozpraskanou žulu, kde je stále nadbytek dobrých chytů i stupů. Obtížnost dosahuje místy určitě trojky, je nutno si sundávat rukavice. Jakmile se dostaneme na střed hřebene do místa, kde jeho sklon trochu poklesne, stoupáme už v trochu lehčím terénu až na úplný konec hřebínku. Odtam musíme traversovat přes ledovec šikmo vzhůru doprava ke třetímu skalnímu hřebínku, po kterém kráčel při svém obdivuhodném prvovýstupu Whymper (ten šílenec vyšel se svými kumpány ráno v 1.45 z Courmayeru, vyšel na vrchol a večer v jedenáct už byl zase zpátky v baru). Zde se mohou hodit ledovcové šrouby, zvlášť na konci traversu. Nastoupáme na třetí hřebínek a máme dvě možnosti: buďto stoupáme přes 400 výškových metrů po tomto hřebínku až na předvrchol (Point Whymper, 4185 m, tato varianta výstupu je Whymper variant), anebo se pustíme pod séraky doprava po dalším ledovci a vylezeme jiné skalní žebro přímo na hlavní vrchol (Walker variant, neplést si s jedním z nejúžasnějších výstupů v Alpách, Walkerovým pilířem ze severní strany, klasifikace extrémně obtížné). Horští vůdci doporučují spíše Whymperovu variantu, která je možná o fous těžší, zato si ovšem ušetříte pochod pod séraky.

parkoviště v Planpincieux (cca 1600 m) - chata Boccarate (2803 m, též nazývaná chata Grandes Jorasses): 3 h, turista
chata (2803 m) – konec prvního hřebínku (~ 3000 m): 45 min, turista
přechod ledovce k R. de Reposoir (~ 3450 m): 2 h, zdatný turista
zdolání R. de Reposoir (horní konec ~ 3650 m): 1,5 h, superturista
travers přes ledovec: 0,5 h, superturista s horním jištěním
konec ledovce (~ 3700 m) – vrchol: 2,5 h, superturista

Druhý den 6 – 9 hodin výstup (podle podmínek a fyzické připravenosti), minimálně 5 h sestup z vrcholu na chatu. Standardně se z chaty vychází ve 2 hodiny v noci.

Nocleh : 100 – 200 výškových metrů nad chatou nebo v chatě

Riziko : Celá cesta je hodně strmá, je nutná stálá koncentrace. Jako nejtěžší se mi zdál konec traversu přes ledovec, poměrně obtížná místa jsou i na druhém a třetím hřebínku. Kombinace obtíží a délky výstupu je už za hranicí snesitelnosti pro velkou většinu nehorolezců.

Jak jsem tam šel já

Z Grandes Jorasses jsem měl velký respekt a musím říci, že výstup mne nijak nezklamal. I když se jedná jen o "normálku", je to jeden z velkých alpských výstupů, podle mne dokonce fyzicky i psychicky náročnější než Hoernli hrana na Matterhorn. Ostatně, i podle průvodce je výstup na Jorasses o půl stupně těžší a o hodinu delší (počítáno od chat).

Byli jsme tentokrát jen dva, já a Martin řečený Číňan. Tento zdatný horal obdržel svoji problematickou přezdívku již v ranném mládí a není známo, jestli ho rozčiluje moc anebo jen přiměřeně. Obyčejně s sebou přiveze stádo svých nevychovaných přátel, ale tentokrát již plánoval svatbu a nadcházející novomanželka mu kamarády zatrhla ještě před svatbou. Kdyby to shodou okolností nebyla moje sestra, napsal bych, že je drzá jak Grebeníček. Na druhou stranu si Martin mohl už dopředu vyzkoušet, co ho čeká a nemine.

Martin měl výborný nápad vyrazit nejprve na aklimatizační výlet a vystoupat nad 3000m. Vyjeli jsme proto první lanovkou v malém horském středisku Champex a šli směrem k Aiguille du Tour, s cílem dojít co nejvýše, ale moc se neunavit. Už hned u lanovky se mi zdálo, že moje pravá pohorka je jakási nemocná. Nejdříve v ní začalo vrzat a pak během pár kroků dokončila podrážka proces emancipace a od svršku se úplně oddělila. Bosky se mi po suti jít nechtělo a tak jsem si podrážku aspoň přivázal tkaničkou. Na chatě Orny jsem pak pohorku prudce vylepšil lepící páskou a vzbudil pobavení perfektně vybavených horalů, kteří se nás nejčastěji vyptávali, odkud že to jsme. Řekl jsem že ze Slovenska a konečně se tak pomstil za tu jejich pomlčku. Vyšli jsme ještě na chatu Trient (3170 m), odkud před sebou můžete vidět ledovcovou pláň ohraničenou skalními jehlami kolem 3500 m. Moc pěkné místo.

Od cabane du Trient.

Jojo, byly levný tyhle pohorky.

Cestou zpět se odtrhla i druhá podrážka a tak jsem mé sekndhandové pohorky zanechal na horní stanici lanovky do Champexu a k autu se vrátil na boso. Taktak jsme stihli otevřený obchod v Martigny, kde jsem koupil nové botky, a vyrazili jsme s Martinem přes sedlo Gd. St. Bernard do Itálie, do Courmayeru.

Za večerního soumraku jsme ještě zahlédli italskou stranu Mont Blancu s pilířem Freney a pár kilometrů vpravo náš cíl. Vzájemně jsme se při tom pohledu ujistili, že už nejsme žádní mladí plašani a že jak se nám po cestě něco nebude líbit, zkušeně to hned vzdáme. Vyspali jsme se u parkoviště a druhý den v klidu vyšli na chatu Boccarate. Tam jsme si popovídali s macatou, ale velmi sympatickou chatařkou. Velmi přátelsky nám dala všechny informace, které věděla a poprosila nás, ať nečůráme nad chatou a nestavíme si stan na heliportu. Místo toho nám nabídla vlastní kadibudku a doporučila místo na stany.

Chata Boccarate je někde na vršku skalní výspy ve středu snímku.

Přestože bylo hlášené dobré počasí a konec července je ideální termín, na chatě se na výstup chystaly jen čtyři dvojky. Tenhle kopec prostě budí respekt a nikdo se do něj moc nehrne. Dali jsme si na chatě pivo a obdivovali výhled na megatrhliny v ledovci pod chatou. Pak jsme vyšli asi do půlky prvního hřebínku, kde je vyhrabaná plošinka na dva – tři stany.

Výhled od chaty Boccarate.

Ráno jsme si mohli vychutnat výhody toho, když se do hory chystají jen dva zkušení borci. Pokud je ve výpravě více lidí, a zejména hejno slečen, jdou mi ranní odchody silně na nervy. To je samý:

- Kde mám boty?

- Já nevstávám.

- Vy tam vážně chcete jít? V takový zimě?

- Proč se ta voda nechce ohřát?

- Mě nesvítí čelovka.

- Ježišmarjá, tak už pojďte.

- Mě bolí hlava, asi budu blinkat. To mám poslední dva týdny každé ráno.

- Jachachacha, to znám, to bude asi chřipka.

- Já ještě musím na záchod.

- Jéé, mě nejdou přivázat mačky.

- Já jsem vůbec nespala, protože tady to prase vedle mně celou noc prdělo.

- Šak jsme ve výšce, musím vyrovnávat tlaky.

- Nevadí, že jsme zapomněli v autě lano?

- Tak půjdete ještě dneska? Já jsem už půl hodiny vypravenej.

- Já klidně můžu jít, ale Doktor tady není.

- Kde je proboha?

- Ještě spí.

A teď si vychutnejte ten kontrast, když jsme sami s Martinem:

1:45 pípají hodinky,

1:46 se ohřívá voda na vařiči

1:50 už oblečení žmouláme snídani

1:55 pijeme čaj

2:00 vycházíme do noci plné hvězd, pod námi pár bludiček vycházejících z chaty.

Pohled za svítání na Mont Blanc.

Cesta na prvním hřebínku je vyšlapaná a dobře značená mužíky. Nad ním začíná ledovec, kde je třeba se navázat. Překvapují nás asi dva dost strmé výšvihy a znervózňuje řada trhlin, které částečně vidíme a částečně jen tušíme pod sněhem. Copak teď ráno je všechno zmrzlé, ale při návratu si budeme muset dát majlza. Dorážíme pod druhý skalní hřebínek, dáváme si chvíli pauzu a jíme první banány. Předbíhá nás nejrychlejší dvojka, která vycházela z chaty. Moc se nám to nelíbí, protože nemáme přilby, ale ve skutečnosti se na nás usmálo štěstí. Je to totiž horský vůdce s klientem, za nimiž se pak držíme při šplhání na hřebínku. Bez nich bychom asi cestu nenašli tak snadno, protože ze začátku je hřebínek místy skoro kolmý a měli bychom tendenci uhýbat doprava. Když jsme po chvíli lezení najednou uviděli dvě čelovky bojovat asi 40m přímo nad námi, nevěřili jsme, že ti dobří lidé ví, co činí. Lezení ale není nijak extrémní, trojková místa tam sice jsou, ale všude je dostatek pevných chytů. Postupně se začalo rozednívat, drželi jsme se stále hrany hřebínku a brzy jsme byli na jeho konci, kde se nabízí další přestávka na osvěžení. Následuje přechod ledovce, ze začátku snadný, ovšem na jeho konci je asi 20 dost obtížných metrů. Jakmile překročíte okrajovou trhlinu, musíte přelézt už hodně strmý a stále se tenčící led, abyste se dostali na skálu (místo označené na fotce šipkou). Se dvěmi cepíny by to byla pohoda. S ledovcovým šroubkem, který si tam všichni mimo nás šroubovali, pohoda by byla. S nenabroušenejma mačkama, jedním cepínem a jedním prstem v díře po cepínu, bez šróbka, s výhledem do hlubin okrajovky - strach jak sviňa. Proč jsem ten šroubek kruci nevzal? V duchu si nadávám a vzpomínám, kdy naposled jsem na horách něco nezapomněl. Prej zkušení borci – dva jelimani jsme.

Travers ledovce. Vezměte si raději jeden šroubek.

Další trasa není zřejmá. Nejvíc lidí asi přeleze přes třetí hřebínek na druhou stranu, přejde horní ledovec, který je v těch místech dost plochý, a vyleze skalním pilířkem. Druhá možnost je vylézt přímo po třetím hřebínku, ovšem hned nad traverzem je jedno nepříjemné místo. Vpravo od hrany je pás hladkých, i když položených ploten. Horský vůdce to vyřešil tak, že přetraverzoval až na druhou stranu hřebínku, vystoupal asi 50m po ledovci, a pak přelezl zpět do ploten. My jsme oblezli plotny a jakýsi převis zleva, kudy asi nikdo moc nechodí, a šlo to dost dobře. Dále už je třeba zůstat celý výstup na hraně. Bez dramatických zážitků jsme se dostali až na vrchol hřebínku – Pointe Whymper, odkud se už snadno přejde na hlavní vrchol. Úžasný výhled rozjařil i horského vůdce, vzájemně jsme se fotili a gratulovali k dobrému času – bylo půl deváté ráno, výstup nám tedy trval 6,5 hodiny. Průměrný výstupový čas je přitom spíše 8 hodin.

Zkušení borci (bez šroubku) na Jorassu. V pozadí Dent de Géant a Blanc.

Ráno na vrcholu Grandes Jorasses.

Při návratu zpět jsme si chtěli trochu zkrátit cestu. Nevraceli jsme se na Whymperův předvrchol, nýbrž jsme to střihli přes ledový kuloár. To byl další zkušený nápad. Příjemně měkký sníh se postupně stával tvrdším a kolmějším a zanedlouho jsem se už zase držel ledu pomocí zubů a nehtů a probíral v duchu svůj seznam sprostých slov. Martinovi takové legrace nevadí, chodí si tam jak po štatlu, já jsem ovšem získal pár dalších šedivých vlasů. V plánku nahoře jsem vám tam udělal dva vykřičníky.

Zkratka není zadarmo. V pozadí hlavní vrchol.

Při sestupu jsme pozorovali dva Japonce, kteří se teprve teď vynořili nad traversem, přešli 3. hřebínek a ustlali si k odpočinku a obědu pod tím největším a nejnachystanějším sérakem, do něhož se už nějakou hodinu opíralo sluníčko. Odhadovali jsme jejich šance na přežití a shodli jsme se, že Japonců je naštěstí dost. Ledový travers byl už trochu naměklý, takže mačky mačkovaly daleko lépe a radostněji.

Ani na spodním ledovci se nenudíte.

Když jsme už byli poměrně dole na hřebínku, vynořili se nad traversem ti dva Japonci. Takže to teda přežili. Nevadí, tak snad příště. Stále navázaní a ve střehu jsme sešli po spodním ledovci, slezli ty dva výšvihy a bylo jasné, že to zase dobře dopadlo. U stanu jsme byli kolem půl třetí odpoledne a už jsme se znova cítili jako výkvět horských turistů.