Riziko : celý výstup vede po ledovci s dosti nepřátelskými trhlinami.
(plánek je zkopírovaný odsud)
Výstup je dosti dlouhý a únavný a navíc vyžaduje stálé soustředění a
čtení terénu kvůli trhlinám, které se nepravidelně objevují po celou
dobu výstupu. Kvůli trhlinám dost lidí raději přespí
v chatě na Längfluhu, aby mohli vyjít brzo. To je obecně zdravý
přístup, ovšem na této cestě vás ani včasný start úplně neochrání. Svah
je otočen k východu a dostává plné sluneční dávky zvláště před polednem.
Kvůli délce výstupu pak budete stejně sestupovat v rozměklém terénu.
Okolo čtvrté se naopak může stát, že sníh začne znovu trošku přituhovat.
Technicky po cestě není žádný problém, jedná se jen o chůzi po
sněhu/ledu. Možná že by se trasa dala zvládnout i bez maček, pokud by
svah pod vrcholem nebyl zledovatělý (to ale asi bude). Lano ovšem
rozhodně potřeba je kvůli bezpečnosti. Na jaře je to oblíbený výstup pro
skialpinisty, kteří postupně plní místní trhliny. Okolní scenérie je
nicméně velice krásná! Po obou stranách trasy vidíte modré rozervané
obří ledovce se séraky a mamutími trhlinami a okolo sebe řadu vysokých
hor (a taky lanovek, bohužel). Z vrcholu získáte jedinečný rozhled na
hory nad Zermattem a dále k západu - údajně zde vidíte přes 30
čtyřtisícovek. Nejvíce však bere dech mohutná skalní stěna Mischabelu s
vrcholy Täschhorn, Dom a Lenzspitze, kterou máte z vrcholu téměř na
dosah ruky. Člověk musí být opravdu pořádný trouba, aby si s sebou
nevzal foťák, tak jako já. Tímto prosím ctěné čtenáře o nějaký snímeček,
pokud máte.
Pěkné stránky o Alphubelu s popisem trasy z Täsche a s fotkami z vrcholu jsou tady a tady.
Hory nad Saas Fee, celkový pohled a výstupová
trasa na Alphubel.
Druhá polovina výstupu. Trhliny v dolní části fotky jsou zřetelně
vidět až z Weissmiesu.
Jak jsem to šel já:
V půlce dubna 2003 jsem se cítil v dobré formě,
skialpinistická sezóna vrcholila a dostal jsem tedy chuť na nějaký větší
výšlap. Saas Fee a okolí se samo nabízí množstvím možných výstupů v
okolí. Na lyžích se dá vyjít např. na Allalinhorn, Stralhorn, Alphubel,
Weissmies a Fletschhorn a až na Stralhorn se s pomocí lanovek dají tyto
kopce zvládnout za jeden den. Nejdříve jsem měl naplánovanou kombinaci:
sobota - vyjet Metrem Alpin, vyjít na Allalinhorn, sjet na chatu Brittania, přespat a
druhý den na Stralhorn. Brittania je bohužel jedna z nejpopulárnějších
chat a bývá beznadějně obsazená. Když jsem si telefonicky ověřil, že v
příštích týdnech je Brittania ze hry, domluvil jsem se s Káťou na pokusu
o výlet na Alphubel za jeden den.
Podařilo se nám vyjet první lanovkou na Längfluh, stejně jako asi 20ti
dalším skialpinistům. Bohužel, lanovka jezdí až od 8:45, což znamená, že
nevyjdete před půl desátou - to je hóódně pozdě na tak dlouhý výstup.
Než se ostatní navázali a přichystali, naše úderná dvojka už stoupala po
projeté dálnici vzhůru. Den před výstupem během dopoledne sněžilo, ale
i přesto už ten stejný den jedna skupina prošlápla znovu stopu a ranní
tlupa, která spala na Längfluhu,
pak dílo dokonala. Stoupali jsme poměrně křepce, já jsem měl formu díky
několika menším výletům z předchozích týdnů. V dobré náladě jsme
obdivovali síly přírody, které se na okolních ledovcích opravu vyřádily,
a šli naším naučeným tempem: hodina chůze - 10 min přestávka na banán.
Jenže čtyřtisícovky už jsou velký hory a Káťa, která
dlouho nikde nebyla, začala cítit výškové příznaky mezi druhým a třetím
banánem, kolem 3400 m. To jsme byli zrovna v místě, kde je nutno
překročit velké trhliny (viz poslední snímek), což se mi moc nelíbilo
vzhledem k čerstvému sněhu, který dost maskoval reliéf. Na jednom
obzvlášť vypečeném sněhovém můstku jsem vpravo uviděl lyžařskou stopu ze
včerejška, která vedla odněkud shora a krásně si obloučkovala, avšak pak
zatočila a jela rovně v něčem, o čem si asi dotyčný myslel, že to je
výhodný žlábek. Žlábek bohužel byla široká trhlina zakrytá sněhem, po
kterém lyžař daleko nedojel. Stopa končila otvorem v prašanu, pod kterým
byla bezedná díra... dokonce se mi chvíli zdálo, že úplně dole vidím
skákat hlavou dolů klokany. Opravdu není dobrý nápad jezdit si nazdařbůh
po čerstvě zasněženém ledovci. Nebýt bezpečně vyšlapané stopy, kterou
před námi testovalo mnoho jedinců určitě těžších než my, asi bych to v
tu chvíli otočil.
Káťa si lyžařské stopy naštěstí nevšimla, ovšem dobrá nálada ji také
dlouho nevydržela. Na jednom traverzu jí ujely lyže a chvíli nemohla
zabrzdit na ledu krytém tenkou vrstvou prašanu. I když situace
nevypadala nebezpečně, stejně nemohla dojet moc daleko, ve spojení s
únavou to stačilo k tomu, aby Káťu dobyvatelské nadšení opustilo. Došli
jsme společně až do místa, kde trasa na spodní fotce ostře zatáčí
doprava a tam Káťa usedla a dále se už věnovala jen slunění a diskusemi
s okolojdoucími na oblíbené téma jak je to ještě daleko.
Já jsem vypustil svou nevybouřenou energii, v rekordním čase zdolal
závěrečný svah a přelezl dvě poslední trhliny nad ním, abych na vršku
zjistil, že toho mám taky plný zuby. Rozhled nádherný, na půlku dubna
celkem teplo.
Moc jsem se nezdržoval (zaplaťpánbůh, jak hned uvidíte), sjel jsem ke
Káti a po krátké přestávce jsme začali sjíždět dolů. Byly už čtyři
hodiny odpoledne, což nemám rád. Jsem klidnější, když mám na sestup
větší časovou zálohu. Tentokrát jsme byli na lyžích, takže se dalo
předpokládat, že sjezd bude odsejpat, jenže... zanedlouho, v místě, kde
byl hluboký navátý sníh, Káťa povídá: Jé, já mám něco s lyží? A to něco
byla chybějící půlka vázání, pohřbená někde nad námi ve sněhu. A bylo
půl páté, 3500m a byli jsme oba dost unavení. Zjevně beznadějné
pátrání po ztraceném kusu vázání jsme rychle vzdali. Blbý bylo, že moje
vázání nešlo snadno přizbůsobit na Kátinu botu, protože má nohu asi
jako Popelka nebo trochu odrostlejší batole. Káťa ovšem neztratila
úsměv a vydala se dolů pouze na jedné lyži, v
mokrém hlubokém sněhu, ve kterém jsem nedokázal zatočit ani na dvou. Je
jasný, že nám to šlo pomalu, ale šlo to. V kritické situaci je nutno
udržet v mužstvu dobrou náladu a tak jsem postupně vyčerpal svou zásobu
sprostých vtipů. Mám dojem, že jsem se namáhal zbytečně, protože Káťa
dobrou náladu vlastně nikdy neztratila, a navíc si teď bude myslet, že
jsem nechutný sprosťák.
Na Längfluhu jsme byli před šestou, bez šance na sjezd
lanovkou. Na rovné zemi se mi konečně povedlo upevnit moji lyži na
Kátinu nohu pomocí lepící pásky na hokejky a mohl jsem si jízdu na jedné
lyži vychutnat sám na sjezdovce z Längfluhu do Saas Fee. Musím říct, že sjíždění zledovatělé
černé sjezdovky, s těžkým batohem, jednou lyží na zádech a druhou lyží
na noze, se určitě nestane mým koníčkem. K autu jsme se dostali až o půl
osmé večer. Tentokrát to bylo hodně drsné pro nás oba jak fyzicky, tak
psychicky. Myslíte, že je náhoda, že bylo zrovna třináctého?
Komentáře