Grand Chavalard

od Lacs de Fully, 2899 m, turista


Převýšení : 1350 m z Garettes , 1050 z Eire
Doba výstupu : 1 den
Minimální vybavení : -

Výstup :
Výstup na Grand Chavalard můžu jen doporučit. Kromě krásného výhledu je výhodou i to, že z nějakého podivného důvodu na něj chodí jen málo lidí.
1. Z Garettes : Autem do Fully, na čtvrté křižovatce od cedule Fully doleva (počítáno ve směru od Martigny), kolem kamenolomu a pak pořád nahoru na Eulo (místní píší Euloz). Kousek za Eulo odbočuje cesta BEZ ASFALTU doleva nahoru na Garettes. Cesta je docela slušná a jde po ní vyjet i normálním autem až do výšky 1550 m. Odtud po turistické stezce na Lacs de Fully a ještě před prvním jezírkem odbočit doprava směr L'Eire.
2. Z l'Erié : z Eulo se jede rovně přes Chibo (Chiboz) a pak nahoru. Asi 3km silnice před Chibem jsou svou strmostí životním zážitkem odvážného motoristy, který se sem pustí. Jakmile končí asfalt, sklon silničky se zmírňuje a máte vyhráno. Počítejte s tím, že 15 km od Rhony na parkoviště vás bude stát hodinu jízdy, kýbl nervů a půlku nádrže. Parkuje se v zhruba 1850 m. Od auta se jde spíše traversem doleva k Lacs de Fully.
Pokračování popisu výstupu u první fotky.

Garettes - Lacs de Fully 1 h (cepr) + 15 min začátek horského chodníčku (cepr)
L'Eire -  začátek horského chodníčku 45 min (cepr)
výstup na vrchol - 1,5-2h (turista)

Riziko : není

Plánek oblasti:



Nejtěžší je najít začátek chodníčku. Z turistické cesty spojující L'Eire s Lacs de Fully se odbočuje nahoru v tomto místě, kde nad sebou vidíte několik řad protilavinových zátaras. Je to snad 1minutu chůze od místa, kdy z cesty poprvé uvidíte první jezírko Fully. Chodníček je dost nevýrazný a během výstupu se obtížně hledá. Cesta je dost snadná, jen to chce nevyměknout hned za bariérami, kde se jde kousek po ostřejším hřebeni. S vyjímkou toho místa vede celý další výstup na západní straně těsně u hřebene. Na vrcholku je sloup s meteorologickými přístroji. U něj jsou modré šipky směrem na sever k sedlu Fenestral. Z vrcholu do sedla Fenestral se skutečně dá po stezce značené modrými puntíky dojít, ale cesta je dost nebezpečná a tak ji raději nedoporučuji (klasifikace odvážný zdatný turista). Problém je ve dvou věcech, které jsou obě důsledkem toho, že po této trase nikdo nechodí: cesta se těžko hledá (chodník není vyšlapaný) a na trase je velké množství volné suti, která je celá žhavá, aby vás odnesla s sebou do doliny.


Od Lacs de Fully.

Jak jsem to šel já

Jednu neděli, frustrován špatným sobotním počasím, které mi zhatilo další pokus o Combin, jsem vzal ženu a Káťu k průzkumu cesty na Grand Chavalard. Týden před tím jsem horu obíhal dokolečka s rodiči a nikde jsem neviděl jasný chodník k vrcholu. Hora je ze všech stran docela opevněná skalními stěnami a tvoří podlouhlý hřeben orientovaný severojižním směrem. Jediný náznak chodníku jsem našel pod lavinovými bariérami na jižním konci hřebene a po něm jsme se také vydali nahoru. Počasí se mělo během neděle lepšit, ale moc mu to nešlo a tak jsme šlapali celí mokří v husté mlze. Káťa si neustále pochvalovala, jaký krásný výlet máme, a myslela to upřímně, neboť má takovou zvrácenou povahu. Lavinové bariéry, kterými se musí prolézat, se vynořovaly a zase mizely v mlze a zdálo se, že jsme se dostali do nějaké časoprostorové smyčky a budeme už nadosmrti odsouzeni prolézat bariérami. Když jsme prolezli asi dvacátou, nové bariéry se konečně přestaly vynořovat, bohužel s nimi dosti vymizel i chodník. Kousek jsme šli spíše po čichu a pak se před námi vynořil poměrně ostrý skalnatý hřebínek. Uvázal jsem si holky na lano, ale bylo to ukvapené. Chodník, který jsme spíše tušili, vedl dále ve srázech zleva podél hřebene a byl docela bezpečný.  Z mlhy před námi se vyloupli dva kozorožci, nechali nás se přiblížit až na 10 metrů. Na vrcholu je kovová trouba s meteorologickými přístroji, malý škaredý křížek a modrá šipka směrem k severu s nápisem Feno. Na skalkách jsme viděli další modré tečky a tak někdo (asi já) dostal ďábelský nápad, že po nich půjdeme a uvidíme, kam nás zavedou. První metry ještě vypadaly sympaticky, pak se ale trasa pustila z kopce dolů a rázem jsme byli v solidní suti. Kromě nás a neznámého modrého barviče tam zřejmě ještě nikdy nikdo nešel, takže najít v mlze stopu bylo téměř nemožné. Jednou jsem zkoušel slízat jakýmsi žlebem, který byl pořád strmější. Uprostřed žlabu byla suť, která se s nadšením sypala do zamlžené hlubiny. Začal jsem mít obavy, že půjdu do hlubiny s ní a opatrně jsem přelezl na rozsypaný hřebínek, stoupl jsem si na jediné dva větší výčnělky a trochu si vydechl. V tom se jeden výčnělek ulomil a jak jsem zabral víc rukou, abych nespadl, vylomil jsem jako malinu i jeden chyt. Stál jsem na jedné noze, držel se jednou rukou a přemýšlel, jestli mne holky udrží na laně, až spadnu.
Andrea povídá: "Už jsem ti říkala o těch nových slevách v Coopu?"
"Hele, řekneš mi to jindy, jo?"
"No to seš celej ty, když si s tebou chci popovídat, tak nikdy nechceš!"
"Víš miláčku, já teď dost bojuju o život..."
"To určitě, ty máš tak blbý výmluvy!"
Takže jsem poslouchal, jaké výhodné nákupy nás čekají a kolik při nich ušetříme a přitom se mi podařilo se polehoučku vrátit na pevnější půdu. Cesta vedla sousedním žlebem, který jsme sešourali a doufali jsme, že nejhorší je za námi. Jenže nejhorší bylo před námi, modré puntíky, které tam namaloval nějaký životem pohrdající trotl, nás vodily strmými srázy a stěnami nahoru a dolů další hodinu, během níž vše, čeho jsme se dotkli, okamžitě letělo s mohutným hřměním dolů. Holky na sobě naštěsí nedávaly znát nervozitu. Buď byly tak statečné, o čemž bych pochyboval, anebo si situaci plně neuvědomovaly. Zažil jsem tak pocit, o kterém vypráví objevitel termonukleární reakce. Seděl v parku se slečnou a cítil podivuhodnou prázdnotu a osamění, protože věděl něco, co kromě něj už nevěděl nikdo na světě - totiž proč Slunce svítí. Já jsem seděl s dvěma slečnami na šutru, přežvykoval svačinu a věděl také něco, co kromě mě už nevěděl nikdo na světě - totiž že jsme v prdeli. Nesmělě jsem děvčatům řekl, že nevím zcela jistě, kam jdeme, a že se taky možná z té mlhy vynoříme v Mongolsku, ale stále dobře naladěná Káťa mně řekla, že jsem známý horský vůdce a že jistě najdu tu nejlepší cestu. Takový kompliment člověka vzpruží a chvíli jsem si říkal: "Vždyť je to vlastně pravda, jsem známý horský vůdce!", ale pak to Káťa celé pokazila, když si vzadu potichu prozpěvovala : "Všichni jdeme s důvěrou za tím prvním trumberou." Cestu nám dále zpestřilo sněholedové pole, které bylo nutno přetraverzovat. Připomenul jsem holkám, že kdo spadne, musí hodně nahlas řvát, aby ostatní měli čas se zapřít nebo pokřižovat. A za chvilku skutečně zezadu slyším šustění a nesmělé pípnutí od Káti : "Jé, já asi padám, promiňte!"
Nakonec jsme šťastně dorazili do sedla Fenestral, mlha se mírně rozplynula a při návratu k autu jsme si mohli vychutnat pohled na Martigny 1600 m pod námi.