Parkujeme ve vesniččce Fionnay (1490 m, silnice od Martigny směrem k Mauvoisinu), Po turistické cestě jdeme na chatu Pannosiere, od ní až na vrchol už neopustíme ledovce, nejprve se naučíme kličkovat mezi trhlinami a v koridoru pak uskakovat před padajícími séraky. V horní části Koridoru jsme v roce 2003 nenašli jednoduchou cestu a museli jsme udělat velkou okliku vlevo. Do vrcholového kotle se dostanete přes hodně prudkou sněhovou stěnu. Časově je to mimořádně dlouhá tůra.
Fionnay (1490 m) - chata Pannosiere (2640 m) : 3h, cepr
chata Pannosiere - úpatí Combinu (cca 3500 m): 3h, zdatný turista
úpatí - koridor (3900m) : 1.5h, zdatný turista
koridor - vrchol : 3h, superturista a dobrodruh
Nocleh : varianta 1 - stan na ledovci kolem 3500 m (7 hodin chůze od auta), varianta 2 - na chatě (3 hodiny), varianta 3 - první noc na chatě, druhá na úpatí.
Riziko : Velké objektivní riziko. Od chaty se jde pár
kilometrů po ledovci, na jehož příkřejších částech je mnoho trhlin.
Největší nebezpečí je ovšem v oblasti koridoru, kde padají velice často
séraky. Horští vůdci kvůli tomu touto cestou odmítají chodit a i v
některých průvodcích je tato cesta schválně vynechaná. Navíc se zdá, že
četnost padání séraků v poslední době v souvislosti s globálním
oteplením ještě vzrostla. Koridor se dá snad využít pro sestup, ovšem
není zaručené, že nezabloudíte, protože v něm určitě nebude stopa,
anebo
že Koridor bude kvůli trhlinám a ledovcovým zlomům neprůchodný.
Jak jsem to šel já
| Na Grand Combin přes obávaný Koridor jsem se pokusil vyjít s ragbistou Olivierem. Říkal jsem si, že bude dost silný a dost blbý, aby šel bez reptání takovou štreku. Vyjeli jsme v sobotu v 9.00, zastavili jsme kousek za Verbier ve vesničce Fionnay. Odtam se jde na chatu Panossiere, což nám trvalo něco málo přes 3 hodiny. Nesli jsme si stan a spacáky a během soboty jsme ještě ušli pěkných pár kilometrů po ledovci, protože Combin je až na konci dlouhé doliny vylité ledovcem, a navíc cesta hodně kličkuje, aby se vyhnula oblastem s trhlinami. Celý den pražilo slunce, po vršku ledovce tekly potoky vody, vytvářely jezírka a hledaly si cestu trhlinami pod ledovec. Šli jsme s Olivierem navázaní, protože výše na ledovci se držel čerstvý sníh, který trhliny maskoval. |  Combin od chaty Pannosiere. Trasa vede po pravé straně ledovce. |
| Šel jsem první a najednou mi to pod nohama ruplo, byl jsem přesvědčenej, že padám do trhliny a rychle jsem roztáhl ruce, ale zapadl jsem jenom do jednoho vodního jezírka - až po kolena do ledové vody. Boty jsem měl samozřejmě plný vody až po vršek. Chvíli jsem stál v jezírku s roztaženejma rukama a čekal jsem co bude dál, ale když se nic nedělo, vylezl jsem teda ven. Vyšli jsme pak do výšky tak 3500 m a tam jsme postavili stan. Celkem jsme šli (když nepočítám přestávky) skoro sedm hodin, převýšení 2000 m, a to vše s poměrně těžkým batohem. V noci jsme moc nespali, i když bylo poměrně teplo. Andrea mne ovšem vyhodila oba péřový spacáky, prej jsme všichni alergičtí na peří, a tak mám jen spacák do + pěti. Snažil jsem se usušit si ponožky na prsouch a dosáhl jsem toho, že ve stanu byl strašný smrad, byla mi zima a ponožky moc neuschly. Hvězdy svítily tak, že i přes dvojitou stanovou látku bylo ve stanu vidět! |  Závěr ledovce tekoucího k chatě se obchází kvůli trhlinám velkou oklikou zprava. Foto z úpatí hory od našeho stanu. (A) Těžší cesta po hraně, avšak dnes dost populární. |
| Ráno jsme vyrazili poměrně pozdě, až v sedm, a to z toho důvodu, že jsem večer zjistil, že jsem si zapomněl větrovku. Počkali jsme teda na sluníčko, na kterém se dalo dobře jít jen ve svetru. Náhradní tepláky jsem si uvázal kolem krku, aby mne jejich prdelní část hřála na prsou, na hrudník jsem si umístil pytel od spacáku co moc neprofukuje a bylo mi dobře. Začali jsme stoupat po úbočích Combinu nahoru a šlo nám to docela rychle. Olivier byl ale v horách poprve, a i když cesta byla mírná a široká a úplně bezpečná (když nepočítám kusy ledu které padaly shora), dostával větší a větší strach a nakonec asi ve výšce 3900 m v půlce koridoru odmítl jít dál. |  Koridor. Dál jsme se nedostali. |
| Vymlouval se taky, že ho tlačí boty, což je nejčastější výmluva měkkýšů. Nepřemlouval jsem ho, měl jsem zmrzlý nohy v těch mokrých ponožkách a botách, které přes noc samozřejmě zmrzly ve dvě kostky ledu, a tak jsme to otočili. Chybělo nám k vrcholu 400 výškových metrů, možná i míň, a časově tak 2 hodiny. Docela mě to mrzelo, protože počasí bylo ideální a vytáhl jsem nahoru dokonce i videokameru, abych konečně jednou natočil Alpy shora. Zpátky jsme už těch 2400 výškových metrů k autu sešli bez příhod. Dole u auta si Olivier sundal boty a pak si stáhnul ponožky i s kůží, kterou měl původně na patách. Nekecal! Ty boty ho fakt musely dost tlačit! |  Pohled do údolí. |
| Musel jsem se smát, když jsem ho vysadil
před barákem v Lausanne. Měl na nohách tenisky jen nazutý na špičky,
krvavé paty venku a s bolestmi ve stehnech a lýtkách se šoural po
centimetrech jak postřelená kachna ke dveřím.
Jak bych to šel teď |
 Olivier v práci po výletu :-)) |
| P.S. Dva týdny po výletu Olivier obhajoval svoji práci před mezinárodní komisí v Grenoblu. Jeho přednáška se setkala s úspěchem, jen bylo komisi divné, proč přednáší v saku, kravatě a bačkorách. |  Nekecal. |
