Matterhorn

Výstup :
z Täsche na Hörnlihütte (taxi Täsch - Zermatt, lanovka Zermatt - Schwarzsee, pěšky od Schwarzsee 2582m - 2,5 h, cepr)
Hörnli (3260 m) - vrchol  : 8 h, sestup skoro stejně dlouho!, horolezec
Ve výšce 4004m je na SV hraně chata Solvey, která slouží výhradně pro nouzové situace! Respektujte to a neplánujte tam nocleh!

Nocleh : varianta 1 - chata Hörnli, varianta 2 - stan u chaty
Riziko : Celá východní stěna je rozlámaná, pevná je pouze výstupová cesta, kterou ovšem mnohokrát ztratíte. Kameny padají velmi často. Asi 40 m pod a nad Solvey jsou lezecké. Pasáž v severní stěně je místy kolmá (jsou tam fixní lana). Závěrečné sněhové pole je nejištěné. Časově, fyzicky i psychicky náročná cesta.

Matterhorn online .

Jak jsem tam šel já
 
 

Matterhorn. Nejslavnější alpská hora. Pro horolezce je tím, čím je pro Václava Klause Václav Klaus. Neodolatelný, dokonalý, bezchybný, jedinečný, nádherný gigant. Poměrně dlouho jsem vysílal signály do Brna, že bych tam chtěl jít s někým, kdo aspoň trochu zná hory. Nakonec se ozval jeden můj starý známý, kterého jsem už delší dobu neviděl, a že prý vezme s sebou kamaráda, co dobře leze. Tím líp, aspoň jeden z nás to třeba bude umět. Když vystoupili v Lausanne z auta, vstaly mi vlasy hrůzou na hlavě. Vyholené lebky, všude samý svaly, na sobě jakýsi tepláky. Jasní zabijáci ruské mafie. "Ahoj kluci, jak vás mohli pustit přes hranice?" uvítal jsem je. Bylo mi vysvětleno, že pracují v jakémsi speciálním policejním oddíle "Tupé blizny" (to jsem moc nepochopil), a že se oslovují výhradně přezdívkami.

To jsou blizny.

Mému kamarádovi tam říkají Freddy (protože je přitažlivý jako Freddy Krueger z Elm Street), ten druhej se mi představil "Říkají mi Alf, protože mám velkej nos". Dále mně blizny varují, že trpí profesionální deformací a už nejsou schopny se bavit o ničem jiném než o práci. "Tak to je senzační, přesně vás jsem tady potřeboval", myslím si. Po vydatné snídani jedno ráno frčíme po dálnici směr Zermatt. Blizny se baví na téma kolik z nás při výstupu zahyne a srdečně se smějí. Já se nesměju, protože se mi čím dál víc stahuje hrdlo při pomyšlení na výstup s těmahle případama. Parkujeme v Täschi u Schällera, který má výhodnější ceny, než konkurence. Cestou v taxíku (levnější než vlak) do Zermattu blizny obtěžují spolucestující svým policejním humorem.

S Alfem ve východní stěně

Freddy líčí jak se učil jezdit rychle autem. "Ta baba, co byla za tou zatáčkou, tam stojí ještě teďka", hýká Freddy. Vystupujeme v Zermattu a poprvé vidíme Matterhorn v životní velikosti, vyzývavě k nám natočený severovýchodní hranou. "Tak hoši, támhle to je", říkám s hrdlem ještě staženějším. Obě blizny se ještě smějí, pomalu otáčejí hlavu směrem, kam ukazuji, a smích jim hned zamrzá na rtech. Chvíli je ticho. "Přece zahyneme," říká po chvíli Freddy, ale tentokrát to poprvé nemyslí jako vtip. "A jak se tam kurva leze?" ptá se Alf. "No přímo po tý hraně před náma". Tahle představa Alfa viditelně pobaví :"Ha ha ha, no tak to jistě ne." "No tak to jistě jo," směju se dneska konečně i já. "Coooo?". Z Zermattu na Schwarzsee jedeme lanovkou, i když se to dá za dvě a půl hodinky vyjít.

Pohled ze Solvey dolů...

Od Schwarzsee jdeme s okolními cepry směr Hörnli, a kupodivu cepři jdou rychleji než my. Na blizny působí už takhle nízká výška, batohy taky dělají svoje. Po 3 hodinách stavíme stan u Hörnli, je tam na to vyhrazeny svah. Blizny vaří a dobrá nálada je neopouští. Alf líčí, jak stíhal nějakého podezřelého. Jdu raději pro vodu. Voda se dá sice koupit velmi draze na chatě, ale já mám lepší trik. Dojde se až pod střed východní stěny (s jedním okem upřeným nahoru kdyby něco padalo) pod ledovec. V místě, kde je pod šutry slyšet voda, musí se hrabat v kamení až ke zdroji. Když se vrátím, Alf právě odezřelého dostihl. "Normálně, deset minut jsem do toho chlapa bušil, než padl," končí Alf happy endem. "No to bylo jistě v souladu se zákonem," směje se Freddy a je na něm vidět, že Alfovi tak odolného podezřelého závidí. Nikdo nemáme moc chuti do jídla, ale zatímco já s Freddym se nutíme, Alf nejí. No, je to jeho věc. Asi ví co dělá, podle Freddyho leze dobře. Já kdybych se aspoň trochu nenajedl, ráno bych nikam nevyšel. Ráno vstáváme o půl páté a snažíme se vařit. Jenže je taková zima, že plynu v bombě je dobře kapalnýmu a plynovatět, natož hořet, se mu vůbec nechce. Alf zase moc nejí. "No, tak to chci vidět," říkám si. Vyrážíme před svítáním. Prvních asi 200 metrů znám z loňska, pak začíná hra na stopaře o nalezení správné trasy ve východní stěně. Je jasný, že se musíme držet u hrany, ale to je vše, co je jasný.

...a nahoru.

Po stěně jsou občas vidět smyčky, ale když k nim zamíříte, zjistíte, že je tam dal nějakej zoufalec, co taky bloudil. Jdu či lezu první a střídavě ztrácím a nalézám vyšlapaný chodníček. Místy je výstup opravdu chůze, ale jakmile ztratíte stopu, jste rázem v poli volných lokrů a musíte lézt klidně trojkový místa. Alfovi to jde dost pomalu. Pozoruju ho, jak nejde po chodníčku, který dělá serpentinu, ale leze hladkou plotnou přímo ke mně. Ukazuju mu chodník, Alf se ho 4 kroky drží a pak zase uhýbá do stěny. Koukáme na to s Freddym a kroutíme hlavou. "Poslouchej, byl ty jsi vůbec někdy v horách?" ptám se Alfa z legrace. "No jasně, jednou v Tatrách jsem vyšel až na Terynu", odpovídá Alf a já se chystám jeho ironii zasmát, když ke mně Alf otočí svou upřímnou, bezelstnou tvář mimozemšťana a já najednou s úlekem chápu, že si srandu nedělá. Tak to je šok. Jsem ve stěně Matterhornu s bliznou, která o horách neví nic a která už 24 hodin nejedla.

Na Schulteru.

Stoupáme výše, ovšem sluníčko stoupá rychleji než my. Alf si všechno musí promyslet a ani my s Freddym nejsme nějak ve formě. Poprvé se navazujeme až asi dvě dýlky pod Solveykou. Na Solvey jsme až o půl jedný. Je jasný, že se to nedá stihnout. Alf už toho má plný zuby. Vzali jsme si každej litr vody a ta je už dávno vypitá. Domlouváme se s Alfem, že na nás na Solveyce počká, my s Freddym se pokusíme o rychlý výstup na vrchol a pak uvidíme. Pokud nestihnem sestoupit za světla, zkusíme to při čelovkách. V batozích máme pro všechny případy i spacáky, čili můžeme riskovat. Freddy si ještě maže rty jakousi zinkovou mastí. Mastí se tím už od včerejška, mně se to nějak nezdá. Mast na rty podle mně vypadá jinak. Tahleta rty jenom vysušuje.

Závěrečné sněhové pole se jde bez zajištění.

Od Solveyky jdeme co nejrychleji, jsme navázaní. Zanedlouho se musí nazout mačky na sněhovém poli pod Schulterem (rameno, úsek, kde SV hrana má mírnější sklon). Nad Schulterem cesta přechází do severní stěny, místy kolmé úseky jsou odjištěné tlustými fixními lany. Přitahujeme se za lana šmejdíce mačkama po téměř kolmé skále. Nechápu, jak tyhle pasáže mohl Whymper se svým předpotopním vybavením překonat. Poslední ledové pole je už boj o každý Joule. Jsme v horních partiích sami, všichni ostatní už jsou dávno níže. Ti, co vylezli až nahoru, i ti, co viděli, že by to už nestihli a včas se otočili. Na vrcholu jsme o půl čtvrté a máme toho dost. Fotíme se, pohled na krásnou krajinu kolem - máme úplně bezoblačné počasí - a rychle dolů. Na Solveyce jsme o půl šesté.

Vrchol.

Nevěřím svým očím.  I když je dole jasně napsáno, že se na Solveyce nesmí spát, je plná Čechů a Slováků. "Přece nebudu vstávat v noci, nejsem trouba jak ti Švýcaři," vysvětluje mi jeden svou filozofii. "Vycházeli jsme ve dvanáct, v klidu se vyspíme a zítra ráno v pohůdce v osm vyrazíme," směje se vyčuránek z Ostravy. Švýcar by se tomu nezasmál. Ten se zasměje jedině, když si mění franky za koruny. Nikdo z nich není pojištěnej, ani zdravotně na lezení, ani na helikoptéru. Nikdo si nepoloží otázku, co by se stalo, kdyby se zhoršilo počasí, scházející horolezci by se chtěli na Solveyce s kapacitou 12 osob schovat a našli tam bandu vytlemenej Čechů. Jo, všichni nás tady musí mít rádi. Alf nám radostně oznamuje, že ho Ostraváci vezmou zítra s sebou nahoru a že on tady teda rozhodně přespí. I když mám sto chutí radši bivakovat, než být s milými krajany, domlouváme se s Freddym, že na Solveyce na Alfa počkáme.

Zermatt z vršku.

"Hele, Alfe, nemáme vodu, tak aspoň naber do všech flašek sníh". "A proč?" "No vodu snad potřebujem, ne?" "A jak ji chceš rozpustit? Nemáme vařič." "Dám si flašku do spacáku, přes noc se bude hodit." "Cooo? To by mně studilo!" Alf teda nabírá sníh jenom pro mne. Nemáme nic k jídlu, brali jsme si ráno jenom trošku čokolády. V noci moc nespíme, je to vysoko. Jazyk se lepí na patro. Já můžu aspoň ucucávat z flašky, ale Alfovi, kterej musí být už hodně zesláblej, dnešní noc ani zítřejší výstup vůbec nezávidím. Ráno vyráží s Ostraváky opravdu až v osm, i když už hodinu a půl na chatu svítilo sluníčko. Naštěstí je i dnes nádherné počasí. Na Alfovi noc zanechala zřetelné stopy, bez jídla a bez pití se vydává k vrcholu. Je nám s Freddym jasné, že pro něho musíme sehnat vodu. Středem východní stěny cosi teče, ale každou chvíli se tam přežene sněhová a kamenitá lavina. Máme to ovšem nahoře u Svatého Petra opravdu dobrý. Sníh na plechové střeše Solveyky začíná tát. První nachytaná flaška je dobře schovaná pro Alfa, další litry pijeme my a rozdáváme i kolemjdoucím, kteří to kvituji až s dojetím. Sedíme s Freddym ve 4000 m na sluníčku a nemůžeme se vynadívat na krásu kolem. Fredy si stále vysušuje už tak dost rozpraskané rty tím svinstvem a vypráví mi, co všechno patří v Brně ruské mafii. Za chvíli mám pocit, že ze Solveyky už brzo musí vyjít nějaký vrahoun, aby po nás chtěl výpalné. Ostraváci s Alfem nějak nejdou. Freddy teď líčí razii na byt heroinového dealera. "Dveře jsme vymlaskli palicí, v neprůstřelnejch vestách a s pistolema jsme vlítli v pět ráno dovnitř, a fakticky, ty Murphyho zákony platí." "Jakej máš na mysli?" "Neznáš Murphyho zákon pro policajty? Pokud se razie podaří bez problémů, jsi ve špatném bytě!" Jsou už dvě hodiny odpoledne a všichni, kteří se dnes nahoře objevili, jsou už zase pod Solveykou. Až o půl třetí se objevují znechucení Ostraváci a vedou s sebou na provázku vysušenou trosku, ve které s námahou poznáváme Alfa. Ostraváci se loučí a mizí rychle dole. Alfovi ordinujeme půl hodiny přestávku a 1,5 litru vody hned, další po cestě. Je evidentní, že pro Alfa se celý svět smrsknul jen na tu flašku. Přesto si ji po čtyřech locích odtrhává od pusy a ptá se : "Můžu ještě?" To je teda charakter, smekám. Když mu vlídně říkáme, že to všechno je jen pro něho, Alf má skoro slzy v očích : "Kluci, dneska budu celou noc vzhůru a budu vám rozpouštět vodu," slibuje nám Alf to nejdražší, co nám může podle svého žízní zdeformovaného mozku nabídnout. Zpátky Alfa jistíme celou cestu, i když říká, že to není nutný. Je unavenej, dehydrovanej a pořádně nejedl pokud to dobře počítám už 60 hodin. Je to pro něj pěkně drsnej křest v horách. A podruhý dneska ho musím obdivovat : jde pomalu, ale rozvážně. Je jasné, že by chtěl být co nejdřív dole, a my taky, ale má tolik soudnosti, že když se mu něco nelíbí, zastaví se a rozmyslí si to. I když děláme co můžem, stejně asi 3x bloudíme. Pořád kontroluju hodinky a vychází mi to jen tak tak. Nepovolujeme si žádnou přestávku a skoro za tmy se dostáváme na pevnou půdu u Hörnli. Alf se ani neodváže, padá na kolena a hrne sníh do své flašky. "Co blbneš," smějeme se s Freddym, "dyť máme jednu plnou ve stanu a pro další zajdem". "Já vím, já vím, to nevadí, já si tu flašku vezmu," chrlí ze sebe Alf a nese si s sebou do stanu v náručí jako poklad petku plnou sněhu. A má nakonec pravdu, protože tu schovanou flašku vody nám ze stanu někdo ukradl.... Peníze a podobné nesmysly nám tam nechal, asi na tom byl chudák podobně jako Alf. Nepřemýšlím radši o tom, jaké národnosti asi náš zloděj byl, když si vodu nekoupil na chatě, a jdu zase hrabat pod ledovec.

Po třech týdnech mám sraz s bliznami v Brně v hospodě. Už jsou to zase ty staré veselé blizny, a přece se trošku odlišují od těch před výstupem. Nejmarkantněji je to vidět na Freddym : místo rtů má dva obrovské strupy. Při jednom pokusu o úsměv mu strup na dolním rtu praská a velké kapky tmavé krve mu kapou na tričko, aniž to ví. Zinková mast evidentně fungovala. Příště prej půjdeme na Eiger.
 

Jak bych to šel teď
Pravidlo nenocování na Solveyce klade velké nároky na rychlost při výstupu a na soustředění. Taky jistit se moc nemůžete, jinak se to nedá stihnout. Slušné počasí a dobré podmínky ve stěně jsou proto nutné. Před výstupem si určitě zajděte na nějaký vršek přes 3500 m, kvůli aklimatizaci. Stanuje se u Hörnli. Nehrňte se hned druhý den nahoru, nýbrž obětujte ho na prozkoumání, nalezení a zapamatování správné cesty aspoň do půlky mezi Hörnli a Solvey. Druhý den vyjděte tak 3 hodiny před svítáním, známý úsek projděte s čelovkama a pak se buď za někoho zavěste, anebo počkejte na světlo.

_______________________________________________________

Komentáře :

Freddyho komentář k textu :
"To's mě nasral, že jsi tak málo zdůraznil moje zásluhy na záchraně vašich mrzkých životů. Beze mě byste určitě nepřežili!"
--------------
Další Freddyho dopis :
    Zdar Kumo,
    Tak jsem dal přečíst tvůj popis našeho utrpení na Matterhornu Alfonzu! Seděli jsme spolu na pár pivech s několika přáteli (nebyli tam jen samí policajti). Alfova první reakce na to, že jsi o tom napsal "knížku" a dal to na web byla : "To je ale jouda!". Smál se a zdálo se, že je polichocen. Pak jsem mu ten "pamflet" předhodil a sám si sedl na vzdálenější konec stolu. Odtud jsem mohl v klidu pozorovat jeho reakce.
    Přibližně po třiceti sekundách četby sáhl po cigaretě. Pak se jeho ruka začala zřetelně třást a zrak se mu zachmuřil. Po 1 minutě jsem zaslechl : "V životě jsem na Teryně nebyl!!!". Pak se jeho rty začaly pohybovat, ale vzdálenost, která nás dělila, znemožnila přesně rozumět co říkají. Z výrazu tváře soudím, že šlo o slova při kterých slušná dáma ve společnosti omdlí. Ve 3. minutě jeho pravá ruka stále častěji zajížděla směrem k opasku, kde, jak vím, nosí svůj útočný nůž značky SOQ. Úderem 5. minuty se už nůž objevil na scéně. Alfova ruka ho pevně držela a bodala směrem dopředu, kde tušila imaginárního nepřítele. V tento okamžik jej již sledoval celý stůl. Svištění čepele doprovázel křik :"Zabít, zabít, zabyt!!!!" (poslední y značí, že to znělo dost tvrdě). Opatrně jsem k němu přistoupil a zeptal se, v čem že je problém. Jeho odpověď byla : "Proč si dělá srandu jen ze mě!?? Lže, to jsme mu neříkali!!..." atd. Můj pokus vysvětlit právo autora na vlastní pohled na věc zanikl v další salvě nadávek a svistotu nože.
    Urychleně jsem zaplatil a při odchodu ještě zahlédl, jak Alf obchází známé a zjišťuje, kdo mu zapůjčí auto na delší cestu a autoatlas! Domnívám se, že nejméně v tomto století nebude pro tebe v Brně bezpečno. Nejsem si jist, že vzdálenost Brno - Švajc je dostatečná. Buď vždy připraven a doma měj nachystané evakuační zavazadla! V případě, že bych zjistil pohyb Alfa směrem na západ, dám vědět.
S pozdravem Freddy

--------------
Ota Slavík neměl problémy :

Matterhorn jsme nastoupili (nemaje frantiky) už v Taschi (což vypadá jako pitomost, ale já sem si vodbyl aklimatizačku už dole a pak byla pohoda), pěšky do Zermattu, nahoru na Černý jezera - tam je pěknej kostelíček Panenky Marie Sněžné. Dál to nešlo, tak jsme si ustlali pod takovou verandou. Taky jsme udělali podobnou zkušenost s Anglánama jako ty - velký borci to byli - jako že budou velmi lehcí a taky rychlí - v půlce stěny blili jako šakali. Ráno jsme došli na Hörnli hütte a v klidu pročuměli celej den. Další den na kopec - celkem pohoda, dobrý počasí, jen moc lidí.
Spaní na Solvejce je jednak zvěrstvo, jednak taktická chyba - je to vysoko a málokdy vede tato varianta k úspěchu. Vrcholová stěna je odjištěná - koukaj tam ze skal takový voka co se za ně věšej elektromotory - stačí hledat (* my jsme ale poslední našli tak 200m pod vrškem, dál už nic - pozn. Tomáš*). Dolu je třeba dát pozor - v sestupu se nám spolulezkyně tak zamotala (z únavy), že nebejt navázaná, tak by drncala severní stěnou dolů. Celej výstup je skoro lepší absolovat sólo - člověk si alespoň dává víc bacha - my jsme se navázali až nad Solvejkou.
Boty : Matterhorn jsem absoloval v zimních Popradkách, jsou to bačkory, ale pohodlný a teplý. Dobře se v nich chodí, slušně leze. Novodobý kožený boty mi připadaj děsně tvrdý a nepohodlný. Na Mátru jsem viděl zvláště u horskejch průvodčíků plasty - no asi je to věc zvyku. Naprosto úžasnej výkon předvedl kamarád Honza - tomu se nechtělo jít v
plastikách, kožený neměl, a tak šel v maratónkách. Stěžoval si pouze ve vrcholový stěně, že mu blbě držej mačky. Moje stanovisko: bylo extrémě málo sněhu (od Solvejky po skále až k fixům) a ty "nahoře" měli nejspíš zvýšenou pohotovost, takovýhle nápad bych asi nedoporučoval.
Orientace : Při sestupu za zhoršeného počasí (není vidět vůbec nic, nebo tak na metry) je dobré se orientovat dle tělních tekutin předchůdců - von každej do sebe leje kdejaký svinstva a ty fleky pak září do mlhy jako majáky.
Odhad vzdálenosti : Vlivem čistějšího vzduchu a celkového ochabnutí organismu se jeví vše blíž. Vnitřní odhad typu "tam jsem za ..." je třeba upravit koeficientem 1,5 - 2.
Obtížnost : Netřeba se bát tohoto kopce. Kdo někdy lezl na Boření, bude tu jako doma: 5m stěnka, traverzík, komínek, 10m pěšina a tak furt dál. Jediný těžší místo je pod Solvejkou a krok nad ní. Matterhorn je pár Boření nad sebou.

---------------
dodatek :

    Trvalo mi tři a půl roku, než jsem dokázal napsat tuto pasáž.... Na výstup na Matterhorn jsem se hrozně těšil a přece na něj teď vzpomínám nerad. Paní s kosou totiž dvakrát švihla tak těsně vedle, že mne doteď mrazí.
    Když jsme s Freddym čekali na Solvejce na Alfa, přislaňovali zhora jednu chvíli dva Slováci. Zatímco se zavlažovali blátivou vodou ze střechy, přišel shora k jejich nestaženému lanu jeden starší německy mluvící horolezec, který na vrchol vystoupal sám. Rozhodl se pomoci si lanem k sestupu, ovšem neslaňoval, jen se ho přidržoval rukama. Asi tři metry nad betonovou plošinkou, kde jsme seděli, mu lano proklouzlo dlaněmi, chlapík napůl sjel, napůl spadl na plošinku na nohy a na zadek a téměř přepadl po zádech do východní stěny. Jednou rukou se mu naštěstí podařilo udržet se lana a vytáhnout své těžiště na plošinku. Byli jsme z toho docela vystrašení, ovšem chlapík se smál a nadšeně nám vykládal o rozhledu z vrcholku. Dali jsme mu napít, popřáli mu hodně štestí, chlapík začal slízat dolů a my si s Freddym říkali, jakou měl kliku, když jsme náhle uslyšeli výkřik. V místě, kde bylo dokonce natažené ocelové lanko, sešel chlapík mírně z cesty a zřejmě s ním ujel velký placák. Pak jsme jen bezmocně sledovali, jak se jeho tělo řítí východní stěnou a rozbíjí se o skalní věžičky.
    Ještě horší byl večer před výstupem, kdy jsme náhodně potkali u Hörnli kluky z Broumova, od kterých jsem se dozvěděl, že se to léto zabil Pavel Choleva řečený Kulén. Kolik už je kamarádů i jen zběžně známých, kteří by měli žít a nežijí. S broumovskou dvojkou Kulénem a Krtkem jsem zažil nejkrásnější dny mého života v Ádrovských skalách a hospodách. Sice jsme nikdy nic moc nevylezli, ale vždycky jsem odjížděl s bolavým břichem od smíchu. Připadá mi nefér, že se to už nemůže opakovat. Cítím, že můj život je ochuzený o ty jeho blbý kecy. Dokonce jsem na něj i trošku naštvanej, že nedával větší pozor. Chybí mi.
    A vy dávejte pozor.