Mont Blanc

přes Aiguille du Gouter - normální cesta, 4807 m, zdatný turista


Převýšení : 2435 m
Doba výstupu : 2 dny
Minimální vybavení : mačky, cepín, 10m lano, čelovka. Chudší jedinci stan, spacák, vařič.

Výstup :
vláčkem z Le Fayet nebo St Gervais (vesnice jižně od Chamonix) na Nid d'Aigle (2372 m). Odtam se jde po turistické cestě směrem na chatu Tete Rousse. Nejdeme až k chatě, nýbrž se držíme v koloně směřující ke Grand Couloiru. V Couloiru si dáváme pozor a snažíme se ho co nejrychleji s cepínem v ruce přejít. Někdy tam bývá natažené ocelové lanko. Další dvě hodiny nabíráme výšku chůzí po skalním hřebínku podél Couloiru až přijdeme k chatě Gouter. Od ní se jde snadno po ledovci k bivaku Vallot, od Vallotky svah začíná být prudký a záverečné metry se jdou po dost nepříjemném hřebínku.

konečná vláčku (2372 m) - sněhové pole u chaty Tete Rousse (cca 3100 m) : 2h, cepr
sněhové pole a přechod Grand Couloiru : 30 min-1h, zdatný turista
Grand Couloir - chata Cabanne de Gouter(3700 m) : 2,5 h, turista
chata - bivak Vallot (4400 m) : 2,5 h, turista
Vallotka - vrchol : 2 h, zdatný turista

Nocleh : varianta 1 - chata Gouter (od vláčku cca 5-6 hodin), varianta 2 - stan u chaty, varianta 3 - bivak Vallot (8 hodin od vláčku). Také se dá výstup rozložit na 3 dny.
Riziko : Přechod Grand Couloiru, padají šutry i lidi. Na skalním hřebenu pod Cabanne de Gouter vám občas dobráci nad váma hážou šutry na hlavu. Nad Vallotkou strmé svahy, nebezpečné zvlášť když sníh změkne. Na závěrečném hřebenu často silný vítr.
Na Mont Blank se v prázdninových měsících snaží vyjít až tisíc (!!!) lidí za den. Aspoň polovina z nich jsou Češi. Pokud si na vrcholu nechcete připadat jako v supermarketu když vyhlásí slevy, počkejte s výstupem na polovinu září.
Snadnost výstupu, která láká velké množství turistů, ale zároveň velká výška, fyzická náročnost výstup a závěrečné strmé svahy - to je dosti nebezpečná kombinace. Každý rok na svazích Blanku zahyne cca 100 lidí, Mont Blanc je tudíž horou s nejvíce obětmi na světě - kam se hrabe K2, Annapurna nebo Nangá Parbát. 


Poprvé uvidíte Mont Blank až z Aiguille du Gouter, ale stojí to zato.

Jak jsem to šel já
 
Bylo to koncem září v devadesátém šestém. Šel jsem sám, protože jsem s sebou nikoho nesehnal. Zaparkoval jsem u konečné vláčku ve vesničce La Fayet. Parkoviště bylo zadarmo, což potěší, a navíc se tam dala nabrat voda. Bacha na to, po celé trase výstupu jsem už vodu nenašel. Proto jsem se jí taky celej postříkal, abych si to ještě užil. Na první ranní vláček už stáli frontu manekýni z výloh obchodů s horolezeckým materiálem, hovořící nejrůznějšími jazyky. Když jsem i po promnutí očí viděl, že někteří jedinci už na sobě mají úvazky s ledovcovými šrouby a přilby, cítil jsem silnou potřebu odlišit se od těchto pitomců ještě výrazněji než svou socialistickou větrovkou a zahodil jsem teda přilbu na poslední chvíli do auta. Vzal jsem si s sebou jenom oblečení, čokoládu, sýr, salám, jednu flašku vody, mačky, foťák a spacák. Vláček stojí jedna jízda jenom asi 70 francouzskejch (15 Euro). Neměl jsem vůbec mapu a moc jsem o výstupové trase nevěděl, ale jediné místo, kde se dá zabloudit, je hned 20 metrů od horní konečné vláčku - je nutno opustit širokou cestu, která vede k ledovci, a dát se doleva po červených značkách. Svůj původní plán, že půjdu za někým, kdo zná cestu, jsem hned opustil. Drsní horalé si začali nasazovat přilby, uvazovat se na lano a na záda si dávali batohy o rozměrech barokní almary. Tak jsem je teda nechal být a se svým mini batůžkem jsem za hodinku a půl už byl na úrovni první chaty Tete Rousse, která leží trochu bokem od cesty. Cesta ve sněhovým poli byla hluboce prošlapaná a tvrdá a ani přes Grand Couloir, který vypadal na první pohled úplně nevinně, jsem si nebral mačky. Dál vede cesta po skalním hřebeni vedle kuloáru a když se pozorně podíváte, uvidíte na jeho konci chajdu, která už je ve výšce přes 3700m. Jmenuje se podle kopce nad sebou Gouter (Cabane de Gouter = chata, Aiguille de Gouter = hora).
Původně řízné tempo výstupu už mně pomalu opouštělo a začal jsem cítit tlukot srdce až v uších, což ohlašovalo výškové problémy. Skalní hřeben vypadá horší než ve skutečnosti je, dole se jenom jde a nahoře jsou jakýsi dráty a lana, který jsou stejně víceméně nepotřebný. Hřeben mi trval 2 a půl hoďky a na chatě už jsem dost fučel. Uvnitř chaty jsou nápisy ve francouzštině, angličtině a češtině, což mně potěšilo, než jsem si uvědomil, že to znamená, že ty, milý čtenáři, neumíš ani blafnout cizím jazykem. Styď se a uč se. Já jsem si koupil kotel čaje, který jsem už fakt potřeboval. Vodu ve flašce v batohu jsem si moudře šetřil na horší časy. Odpočíval jsem na sluníčku a už se mi vůůbec nechtělo šlapat výš. Díval jsem se, jak se mravenečkové s obřími batohy v odpoledním slunci vyhýbají letícím kamenům v Grand Couloiru a gratuloval jsem si, že jsem první přestávku udělal až za ním.
Pohled z chaty Gouter dolů. 
(1) sněhové pole u Tete Rousse
(2) místo přechodu přes Grand Couloir
(3) skalní hřeben po kterém se vystupuje na chatu
Když už hrozilo, že nejsilnější z nich dorazí až na chatu, byl čas k odchodu. Můj batoh nějak ztěžkl a do noh mi někdo napumpoval olovo, ovšem finanční situace mne hnala výše, do Vallotky, kde se dá spát zadarmo. Ta je ovšem ještě pěkně daleko a vysoko a když jsem se tam po třech hodinách konečně vyhrabal, už jsem dávno nebyl ten ranní křepký junák. Vodu jsem všecku vypil cestou a teď jsem měl ve flašce už jenom čerstvý sníh. Vallotka je plechová bouda s postelema a matracema a neuvěřitelným bordelem. Odpadky ve velkých množstvích se válely všude. Připadal jsem si jak houmlesák v kontejneru. Nasoukal jsem do sebe čokoládu a trochu sejra. Igelitový obal, ve kterým byl sýr zatavený při normálním tlaku, byl na Vallotce tak nafouklý, že by se s ním dal hrát basket. 
Pohled z Aiguille du Midi na závěr výstupu 
Sluníčko pomalu zapadalo a já jsem si zalezl do spacáku. Nikdo za mnou nedorazil, asi tady budu spát sám. Byl jsem dost unavený a bolela mě hlava. Za chvíli jsem usnul. Probudila mne bolest hlavy. Za oknem bylo šero. Bylo mně velice blbě. Ve flašce se sněhem, kterou jsem měl s sebou ve spacáku, bylo trochu rozpuštěné vody a mokrý sníh. Vycucal jsem co se dalo. Byl jsem přesvědčený, že už je ráno, ale nedokázal jsem se přinutit vstát, tak mi bylo blbě. Usnul jsem zas a když jsem se probudil, byla tma a pořád mně bylo blbě. To mně teda nepotěšilo, protože to znamenalo, že to šero předtím byl teprve večer a ne ráno, že jsem teda docela zmatenej a že na mně výška působí daleko víc, než bych si byl ochotný přiznat.
Závěr výstupu z Gouteru.
Noc byla zatraceně dlouhá. Když už se mi povedlo usnout, za pět minut jsem se vzbudil a sál jsem flašku jak medvídě medvědici. Všechny životní touhy se nyní přetransformovaly do podoby vařiče, na kterém bych si mohl rozpustit vodu. Když mi sníh kolem druhé hodiny došel, cítil jsem se trochu líp a usnul jsem na delší dobu. Ovšem už před čtvrtou někdo rachotil ve dveřích a vzbudil mě. Byli to dva Angličani, všude na sobě měli oblečení s nápisy North Face a pod nima svaly. Byli osmahlí, sebevědomí, silní a dokonce i moudří. Podivili se, co tady dělám a já se podivil, co tady dělají oni. Vysvětlili mně, že vyšli ze spodní chajdy ve dvě a že se to tak dělá, protože na závěrečném hřebenu furt strašně fučí a je teda nejlíp ho zdolat za svítání, kdy je nejklidněji. Na mě to neudělalo dojem, stejně jsem neměl čelovku ani cepín a nehodlal jsem vylízt dřív než v sedum. Usnul jsem, ale hned mě probudili další "alpinisti".

Pohled od Vallotky.
Když už jsem podvacátý slyšel, že se musí po hřebenu za svítání, vylezl jsem vztekle ze spacáku a zařadil jsem se do průvodu na vrchol. Lépe řečeno předjížděl jsem v levém pruhu, protože okolní mamlasové měli na zádech svoje almary a v nohách 700 metrů převýšení od chaty. Měsíc byl v úplňku a svítil tak, že čelovky byly úplně zbytečné. Měl jsem jenom foťák v kapse, na čerstvém vzduchu mně bylo najednou úplně dobře a kdyby mě nezdržovali na závěrečném hřebenu, kdybych nepokecal s Angličanama, kteří se poblili sto metrů nad Vallotkou a vzdali to, a kdyby nefučel na hřebeni uragán, který nás nutil balancovat na sněhovém ostří v předklonu, byl bych na vršku ještě dřív než za tu hodinu a půl. Byla mi děsná kosa i když jsem měl tričko, košili, svetr a zimní bundu, na nohách tepláky a šusťáky, čepku a palčáky (kalhoty i bunda ovšem profukovaly a taky jsem je proklel). Přes ksicht jsem měl omotanou šálu, ale přesto jsem si nahmatal na návětrné straně nosu ledovou námrazu. S jednou rukavicí na nose a druhou na camprlíku jsem došel až na vršek, a to prosím ještě před východem slunce! Mohlo být tak mínus deset - patnáct stupňů, ovšem vítr o rychlosti tipuju aspoň osmdesát dělal svoje. Slunce už se klubalo někde za Matterhornem, byl nádherný rozhled, ale vítr a namrzlý camprlík byli silnější. Prchnul jsem rychle dolů a až u Vallotky jsem si vychutnal odpočinek na sluníčku. Dolů to už šlo hladce, Grand Culoirem nic nepadalo, i když už bylo po poledni, než jsem tam dorazil. Vzal jsem to sportovně a šel jsem pěšky až k autu, které bylo ve výšce 570 m nad mořem, ale ty puchýře za to nestály.
Tudy se jde do nebe.

Jak bych to šel teď
S sebou mačky, cepín, čelovku, kus lana a kamaráda. Spal bych na Cabane de Gouter, která je skutečně v ideální výšce - pravděpodobně se v noci i vyspíte a zároveň to nahoru už není tak daleko (cca 4-5 hodin). Nocleh se ovšem musí rezervovat předem, konkurence je velká. Jel bych prvním vláčkem, odpočinek až za Grand Couloirem (cepín v ruce!). Vodu bych koupil na chatě, i když je drahá - na Mont Blanc nechodím každý den a tak se můžu trochu plácnout přes kapsu. Kdybych chtěl opravdu šetřit, vzal bych radši stan a postavil ho u chaty, než spát zase na Vallotce. Jestli vám bude fungovat vařič, ušetříte za vodu. Ráno vyjděte tak, abyste byli za svítání na Vallotce a úseky nad Vallotkou šli za světla. S sebou všechno oblečení, mačky, cepín, kus lana, litr vody, čokoládu, foťák, nic víc. U Vallotky se navažte a dávejte si bacha, je tam kam spadnout. Bude-li vám blbě, je zapotřebí dvojnásobná opatrnost.
Honza Kybic zvolil pohodovou variantu : vyjeli vláčkem až odpoledne, první noc spali na Tete Rousse, čímž se trošku aklimatizovali, druhou na Vallotce a teprve třetí den vyšli nahoru.

Fotky poskytla Ivana Podstranská, díky Ivčo.