Dufourspitze (Monte Rosa)

Převýšení : zhruba 2000 m
Doba výstupu : 2 dny
Minimální vybavení : mačky, cepín, 10m lano, dvě-tři smyčky a karabiny, čelovka, stan, spacák, (lopata).

Výstup :
vláčkem z Zermattu směr Gornergrat, zastávka Rotenboden (2815 m). Drsnější jedinci můžou i pěšky. Odtam je značená turistická cesta přes ledovec na chatu Monte Rosa Hütte. Od ní se jde snadno vzhůru po suti podél mužíků. Spát doporučuju nikoliv u chaty, vystoupejte alespoň ke konci ledovce, kde se dá velmi dobře stanovat. Ledovec je nejdříve hodně nepříjemný se spoustou trhlin, pak musíte tupě šlapat do sedýlka Satel. Až sem to jde snadno, poslední hodina ze Satelu na vrchol je ovšem balancování po ostré hraně s mnohasetmetrovými propastmi vlevo i vpravo. 
Rotenboden (2815 m) - ledovec  (cca 2600 m) : 1h, cepr
přechod přes ledovec a výstup k chatě Monte Rosa hütte (2795 m): 1,5 h, turista
Monte Rosa hütte - konec ledovce (cca 3200 m) : ? 1 -2 h ?, turista
konec ledovce - Satel (4300 m) : čas nevím, třeba 4h ? zdatný turista
Satel - vrchol : 1-2 h, superturista

Nocleh : varianta 1 - stan na ledovci kolem 3600 m (? 6 hodin), varianta 2 -  konec ledovce ve stanu (od vláčku cca 4-5 hodin), varianta 3 - u chaty nebo v chatě

Riziko : na konci ledovce nad Monte Rosa hütte je hodně trhlin, které jdou dokonce dvěma směry. Závěrečný hřeben je skalnatý a strmý, navíc se musí jít s mačkama.

Monte Rosa z Breithornu. Takovýhle fotky dělá Ivana Podstranská.

Jak jsem tam šel já 
Na Monte Rosu  jsem šel se Švýcarkou Máňou a jejím přítelem Claudem. Vyjeli jsme z Lausanne v sobotu ve čtyři ráno, zaparkovali jsme v Täschi, prvním ranním vlakem (6.25) jsme jeli do Zermattu a pak zubačkou směrem na Gornegrat. Vystupuje se na stanici Rotenboden (2815m). Vláček stojí děsný prachy, ještěže vydělávám taky ve frankách. Odtam vede turistická cesta na Monte-Rosa hütte (2795m), což je chata na úpatí Monte Rosy.
 

Chata je zajímavá tím, že stojí na skalnatém ostrově, který ze všech stran obtékají ledovce. Turistická cesta k ní tudíž nutně vede přes ledovec. Je značená praporky a je zřejmě dost populární, protože v neděli tam táhly davy turistů. Ledovec se přechází v místě, kde je skoro vodorovný a nejsou v něm širší trhliny než cca 1 metr, ale i to stojí za to. Trhliny jsou jak známo velmi hluboké, často až na skálu, a pohled do nich je impozatní. Na chatu jsme došli před desátou hodinou ráno. Většina lidí při výstupu na Rosu spí na chatě anebo u ní ve stanu. Nevýhoda je v tom, že chata je velmi nízko a druhý den je tudíž nutno ujít přes 1800m převýšení. My jsme se rozhodli, že vyneseme stan výše a přespíme někde po cestě.

Cesta nad chatou vede nejdřív po okraji morény od Gornergletscheru, pak v nepřehledné suti a od cca 3200 metru už jen po sněhu či ledu.  Hned nad sutí ledovec končí v nepřehledné změti trhlin různých  směru, což je náročné na orientaci a je to i trochu nebezpečné. Je to taky poslední místo, kde lze nabrat vodu. Trhliny byly zčásti  odkryté, zčásti ještě zamaskované rozměklým sněhem. Pro jistotu  jsme se už tam navázali na lano, kdyby někdo někam zahučel.

(1) Dufourspitze, hlavní vrchol Monte Rosy (2) Nordend, o něco málo nižší vrchol (3) Satel (4) tady jsme spali, doporučuju (5) konec ledovce, 2. místo na spaní !! trhliny !! (6) Monte Rosa hütte (7) Nejnižší bod trasy, ledovec

Cestu jsme našli bez problémů a za půl hodinky už jsme byli na hladkém ledovci pokrytém vrstvou sněhu ještě ze zimy. Vysupěli jsme s těžkými batohy do výšky 3665m, kde sklon svahu byl velmi mírný, a rozhodli jsme se, že tam přespíme.Claude měl s sebou v batohu kromě všeho myslitelného vybavení (GPS, výškoměr, ledovcové šrouby) i sněžnou sondu a hliníkovou lopatu. Sondou nejdřív propíchal vrstvu sněhu a všude narazil na led - tzn. pod naším místem pro stan nebyla trhlina - a potom jsme společnými silami lopatou vyhrabali velké rovné místo pro stan. Asi ve tři hodiny už jsme byli se vším hotovi a nezbývalo, než se vyvalovat před stanem na sluníčku a pozorovat okolní hory. Claude je fanatik přes lyžování na turistických lyžích a popisoval mi, kam všude se dá v zimě na lyžích vylézt a co vše se dá sjet.

Kousek nad Monte Rosa hütte

Říkal, že občas někdo jede i východní stěnu Matterhornu (kudy jsme tenkrát s policajtama viděli proletět toho Němce) a že už tam dva kluci dokonce přežili svůj pád. Tak to zkoušet nebudu, ale taková severovýchodní stěna Liskammu, kde je od vršku až dolů na ledovec strmá hladká 1500m dlouhá sněhová plotna, by možná šla. Claude se nedávno vrátil z Himálaje, kde vyšli na nějaký kopec 7300m - samozřejmě s lyžema - a pak ho sjeli dolů. Večer jsme po mohutném nadávání zprovoznili benzínový vařič, uvařili polívku, rýži a čaj na zítra, nafotili západ slunce za Matterhornem a šli spát. Noc proběhla bez potíží - žádné výškové příznaky, teplota ve stanu lehce nad nulou. Vstávali jsme o půl páté a o půl šesté jsme se zařadili mezi skupinky horolezců, kteří vycházeli kolem dvou - tří hodin ráno z Monte Rosa hütte.

Máňa v trhlinách

Byli mezi nimi dva Slováci, kterým v těch trhlinách přestaly svítit obě čelovky a totálně tam zabloudili. Zanechalo to na jejich psychice zřetelné následky, asi to bylo dost husté. Sníh byl zmrzlý, a proto jsme pohodlně stoupali výše. Počasí bylo bohužel hnusné, na kopci seděl mrak a s přibývající výškou stále sílil vítr, i když předpověď počasí byla dobrá. Bez potíží a celkem i neunavení jsme vystoupali až na sedýlko Satel na vrcholovém hřebeni, po kterém se jde na hlavní vrchol Monte Rosy - Dufourspitze. Na hřebeni vítr pochopitelně ještě zesílil. Byli jsme ve výšce 4350m, hřeben je asi 1 km dlouhý a převýšení na něm je asi 300m. Obdivoval jsem japonskou dvojici - asi otec (cca 45 let) s dcerou (cca 20), kteří tam byli s najatým průvodcem (=guide).

Takovou idylku bych vám přál taky. V pozadí Liskamm.

 Byli viditelně unavení, Japonec byl úplně promodralý únavou a mrazem, ale přesto chtěli nahoru. Moje větrovka je senzační, takže mně zima nebyla, Máňa i Claude byli taky v pohodě. Až na hřeben byla cesta snadná, ale hřeben je docela náročný. Severní srázy jsou velice strmé a postupně se stává strmým i jižní svah. Nejdřív jsme vystoupali po zledovatělém sněhu ve velkém stoupání hlavní výškový rozdíl.
 

Poté už sníh zmizel a dalších cca 200 metrů se leze víceméně vodorovně přímo po skalním hřebenu, doleva i doprava několikasetmetrové propasti. Claude mě poprosil, jestli bych nešel první - ha! velký himálajista! Na začátku hřebenu jsme si zkracovali lano a dostali se před nás nejenom Japonci a Slováci, ale i 3 Španělé. Skalní hřeben pro mne byl vítané osvěžení po všem tom sněhu a ledu a příjemně jsem si zalezl (spíš zachodil)  v lehkém terénu. Přece jenom se ukázalo sluníčko a během chvilky vítr odvál zbytky mraků, takže jsme získali pohled na celé Alpy od Mont Blanku na západě, přes hřeben táhnoucí se k jihu k moři, majestátní Grand Combin, všechny čtyřtisícovky kolem nás, skupinu zasněžených hor kolem Jungfrau atd.

Pohled na závěrečný hřeben z vrcholu (v popředí jeden bratr s batohem, kde má nefungující čelovku a nefungující foťák)

Následoval úsek se sněhem, kdy šířka sněhového hřebene byla občas stejná jako šířka chodidla, a pak závěrečný 150ti metrový skalní hřeben. Před námi byli ti Španělé, měli příšernej strach hraničící s panikou, postupovali úděsně pomalu a strašně nás zdržovali. Máňa musela čekat asi 15 minut ve stínu na větru, klepala se zimou jak ratlík a nadávala jak špaček. Nechtěl jsem je moc popohánět, aby nakonec neudělali nějakou volovinu, ale když překonávali jeden lehký traverz snad čtvrt hodiny, vyměnil jsem s nimi jejich foťák, co jim spadnul a já ho chytil, za to, že nás pustí dopředu. Během chvilky jsme byli na vrcholu. Japonci se už vraceli, Slováci zase nadávali, protože po čelovkách jim vypověděl službu i jejich foťák - slovenské baterie jsou akési zimomrivé. Vynesl jsem nahoru plechovku Gambrinusu, ale byl tak dobře vychlazen, že ho nikdo nechtěl! Musel jsem půlku vylít! Počkali jsme, až Španělé vylezou nahoru, aby nás neblokovali cestou, a bez potíží a rychle jsme lezli po hřebenu zpátky. Viděli jsme Japonce s guidem, kus za nimi Slováky, a obě skupiny jsme rychle dotahovali. Pak se nám ztratili za posledním nebezpečným skalním místem a když jsme je uviděli znovu, byli už 100 metru na ledovci, kde se podle mne nic nemůže stát. Ovšem stalo se, Japonka měla zlomenou nohu, kdoví jak se jí to povedlo. To co následovalo, je neuvěřitelné, kdyby to nebylo švýcarské - guide prohodil pár slov do vysílačky, vybalil z batohu termofólii a snad nějaké dlahy či co, Japonku zabalil jak balík právě ve chvíli, kdy přiletěl vrtulník se spuštěným lankem. Guide Japonku přicvakl a než jsme se vzpamatovali, už se Japonka vznášela ve vzduchu 20 metru pod vrtulníkem, který fofroval směrem k Zermattu. Ještě ve vzduchu si ji vytáhli dovnitř a zmizeli. Od okamžiku úrazu do okamžiku, než se dostala do vrtulníku, kde byl určite lékař, uběhlo určitě míň než deset minut. Tomu říkám služby. Kdybych potřeboval rychlou lékařskou, je vrchol Monte Rosy určitě lepší místo, než panelák v Brně. Sešli jsme kousek pod hřeben a vyvalili jsme se na sluníčku do sněhu. Kecali jsme se Slováky a pili jejich becherovku, oni jedli na oplátku naši čokoládu, a společně jsme obdivovali hory okolo nás. I když jsme tam byli dýl než hodinu, Španělé se stále neobjevovali, kdoví, co se s nimi stalo. Pak jsme pomalu sešli ke stanu, sbalili vše a s těžkými batohy se vrátili kolem osmé večer do Lausanne. Cestou jsme ještě pozorovali další záchrannou akci horské služby ve stěně Riffelsbergu.

Jak bych to šel teď
Myslím, že jsme to s Claudem a Máňou udělali ideálně. Nocleh na ledovci kolem 3600 m byl velmi pohodlný, spali jsme, žízeň nás trápila přiměřeně. Výhoda je i to, že trhliny se přecházejí za světla. Komu se nechce tahat lopata a stan až do tří a půl tisíc, ať zůstane na konci ledovce, ovšem pak bude muset přecházet trhliny buď za svitu čelovky, nebo až ve dne (to už asi nestihnete za světla zpátky až do Zermattu). Oblast trhlin není žádná hrůza, ale ve tmě bych tam zabloudit nechtěl. Od Satelu je to zajímavý, asi v půlce hřebene můžete nechat cepín. Opravdu krásný výstup!
 

_______________________________________________________

Komentáře :

Ota Slavík zabojoval :

Při sestupu z Monte Rosy na hřebenu do Satelu začal můj spolulezec Bivoj (jeho podoba s postavou ze Starých pověstí není náhodná) vydávat velmi podivné zvuky a najednou si to začal svištět do Švýcar a já, ač nejsem žádný hrdina, jsem byl nucen vykročit do Itálie - nebyl to žádnej skok, spíš jsem se tam jenom tak zvrhnul. Dopadlo to dobře - doporučuju vzít cca tři vejvrtky a co 20 metrů v tom nejblbějším místě zavrtat - zklidní to krok.