Ruinette

Převýšení : asi 2000 m
Doba výstupu : 2 dny
Minimální vybavení : mačky, 10m lano, cepín není nezbytně nutný. Stan, spacák, vařič.

Výstup :
Autem co nejblíž k přehradní hrázi Mauvoisin (cca 1900 m). Po turistické cestě stoupáme až do sedla Tsofeiret. Z něj se držíme nezřetelné stezky až do sedla Lire Rose, z něj doprava po skalním hřebenu. Nad hřebenem je už vidět vrchol, musíte ještě přejít přes ledovec a zdolat druhý skalní hřeben. Ruinette není příliš známá hora, nechodí na ní mnoho lidí. Ovšem jak výstup, tak rozhled z vršku jsou krásné a pokud si chcete užít hory bez lidí, je to velmi dobrý tip.
Hráz - sedlo Tsofeiret (cca 2600 m) : 3 h, cepr
Tsofeiret - Col de Lire Rose (3115 m) : 1,5 h, cepr
Skalní hřeben nad Col de Lire Rose (vršek asi 3450m) : 1 h, superturista, lze obejít
po sněhu k závěrečnému skalnímu hřebenu (3720 m) : 1,5 h, turista
závěrečný hřeben : 30 min -1 h, superturista

Nocleh : ve stanu u plesa Tsofeiret
Riziko : Oba skalní hřebínky jsou strmé s volnými kameny. Nejtěžší místo je pod vrškem prvního z nich. Pokud půjdete variantu po sněhovém poli, ve spodní části byly vidět trhliny.
 

Jak jsem to šel já
1.  pokus
 
 
 

Edward Whymper, který na Ruinette byl první několik dní před tím, než podnikl historický výstup na  Matterhorn, řekl : "Asi neexistuje jiná hora této výšky,  kterou by šlo tak snadno zdolat". Jednoho jarního dne jsem tedy vzal Honzu Fíka do auta a jeli jsme na "snadno zdolatelnou" Ruinette. Autem se dá zajet až skoro pod nádhernou hráz přehrady Mauvoisin z přepjatého betonu vysokou přes 200 m. Před devátou jsme už šlapali po hrázi na druhou stranu údolí. Počasí se kazilo, ale já jsem byl nevyorlovanej a nedbal jsem na první menší přeháňky. Až do sedla Tsofeiret se jde po značce. Značka pokračuje dál klesáním k chatě Cabane Chanrion, výstup na Ruinette tady odbočuje doleva. Ušli jsme ještě kousek a pak začalo pršet doopravdy.

Zalezli jsme pod převis a pozorovali, jak mraky zvolna setupují k nám a omezují nám viditelnost víc a víc. Déšť přešel v mrholení, a my jsme zkusili pokračovat. Sníh začínal už pod Lire Rose. Na prvním skalním hřebenu se přidal i vítr a Fík, kterej šel v jakejchsi příšernejch teniskách z nichž už měl dávno dva bazénky, začal dávat najevo nelibost z kluzkých skal. Asi v půlce hřebínku ho to přestalo bavit úplně. Dohodli jsme se, že já půjdu ještě dál a on na mně počká ve výšce kolem 3250m na hřebínku. Rychle jsem vylezl zbytek hřebínku a v mlze stoupal po rozmoklém sněhu směrem co nejvíc do kopce. Kde je vršek a jak vypadá jsem netušil. Hluboký sníh a snaha o co nejrychlejší tempo mně úplně vyšťavily a když se na chvilku mraky rozevřely a já viděl vrcholek ještě proklatě daleko, otočil jsem to. Bylo půl čtvrté odpoledne a výškoměr ukazoval 3715m. Mlha se zase zavřela a nebýt Honzy, kterej dole hulákal, ani bych snad nenašel naš hřebínek. Honza chudák čekal přes dvě hodiny mokrej na hřebínku a pozoroval sněhové a kamenné laviny, které se kolem něj hrnuly, to jsem asi přehnal. Měl už snad i nějaký vidiny, protože tvrdil, že viděl kamzíka kterej spadl z hřebínku dolů. My, co známe kamzíky, tomu těžko věříme.

Za odměnu jsem mu vymyslel "nábližku" do Lire Rose - vytraverzovali jsme doprava do jednoho sněhového žlebu. Plán byl sjet po zadku až na úroveň Lire Rose. Když už jsem byli u žlabu, přestalo se mi to líbit, protože žleb byl prudší než bych si přál. Vzal jsem si náš jedinej cepín s tím, že to zkusím. Takovej sníh jsem teda ještě nezažil! Horní vrstvička úplně rozbředlá a pod ní tekla voda po vrstvě ledu. Už za tři vteřiny jsem frčel aspoň čtyřicítkou a brzdil cepínem o život. Zastavil jsem o kus níž a přemýšlel, jak dostanu Fíka dolů, bylo vyloučeno, aby jel po té ledové skluzavce bez cepínu. Když jsem se otřepal a vstal, podíval jsem se nahoru a s hrůzou viděl, že Honza si sedá na batoh a začíná klouzat. Musím ho zachránit, už kvůli ségře, blesklo mi hlavou. Vím, že jsi teď napjatý, milý čtenáři, ale musím udělat krátkou odbočku, abych to vysvětlil.

Fík se směje, protože ještě neví, kudy vede nábližka (první hřebínek, dole Lire Rose).

Mám sestru, která, hmm, jak to říct.. není zrovna sexbomba. Uvedu jen jeden příklad. Byl jsem s ní jednou na countrybále, nikdo s ní netančil. Cítil jsem jako starší bratr povinnost se o sestřičku postarat a samo nebe mi poslalo na ples Žouželáka, což je člověk velmi otrlý, který se hned tak něčeho nelekne. Poprosil jsem ho, jestli by si nezatančil se ségrou. Žouželák povídá : "Ale jo, s radostí. Která to je?" "Támhleta." "Aha. Tak to teda jedině za pivo." No, Honza Fík s mou sestrou teď žije a tak jsem si říkal, že musí přežít, protože jinej takovej by se třeba už nenašel.  Honza tedy valí žlebem a já jednám bleskově : odhaduju jeho dráhu, skáču na to místo doprostřed žlebu, zakopnu mačky co nejhlouběj a zapíchnu cepín - rychle pohled nahoru - Honza už nabral první kosmickou rychlost a se svýma 100 kilo se na mně řítí - tak to teda ne, ségro budeš stará panna - uskakuju a kolem mně prohučí hromada sněhu a v ní uprostřed Honza pořád sedící na batohu.

Tohle je ségra. Brr.

 Honza před sebou tlačí už pár náklaďáků sněhu a to ho trochu zpomaluje, svah se taky zmírňuje a vrstva mokrého sněhu se zvětšuje, takže nakonec si Honza nerozbil prdel o šutry, ale zastavil nad nima. Vracíme se už bez dalších příhod do Lausanne s pocitem dobře prožitého dne.
 

2.  pokus
 
 

Honza Fík, jehož byt už funguje daleko spíš jako bezplatný hotel, mi jednou řekl, že  přijede Číňan se svojí holkou Pavlou a nějakým borcem a že chtějí jít na nějakou velkou horu. Nechápal jsem moc o co jde, např. Pavla je nezvyklý jméno pro Číňanku, že. Ukázalo se, že Číňan je přezdívka pro docela neúchylného fyzika (vzácnost v těchto kruzích), kterého jsem už dokonce znal z dřívějška. Napsal mi, že by rádi šli na Matterhorn. Z toho se dalo usoudit, že jsou buď strašně dobří, nebo úplně blbí. Odpověď se stala zřejmou po upřesňující informaci, že Pavla a ten třetí kluk - její brácha - nikdy nešli v  mačkách a navázaní na lano. Zavrhl jsem tedy Matterhorn a jemu podobnou, ale kratší Dent Blanche a nabídl jsem jim jen některé technicky lehké hory : Grand Combin, Dom nebo Ruinette.

Číňanka nad přehradou.

Combin jsem pak zamítl v druhém kole s ohledem na to, že se tam jde pod ledovými séraky a  předpověď hlásila velké vedro : mohlo by to na nás spadnout. Prosazoval jsem Dom (4545m), na to se ovšem zase necítili oni, protože se tam jde první den 1500m a druhý dokonce 1600m převýšení. Zbyla tedy Ruinette, na kterou jsem málem vyšel loni s Honzou Fíkem v mlze a dešti. S  Honzou jsme to zkusili vyjít za 1 den, to je ovšem příliš náročný podnik : jde se asi 2000 m převýšení a k tomu ještě spoustu kilometrů kolem přehrady Mauvoisin. Rozložili jsme tedy výstup do dvou dnů. V úterý jsme zaparkovali až odpoledne a  vyšli jsme poklidně do výšky asi 2600m, kde jsme v idylickém prostředí u  horského plesa a potůčku postavili stany s výhledem na Grand Combin. Navrhl  jsem, abychom losovali o to, s kým bude Pavla spát ve stanu a Číňan vůči mně od  té chvíle viditelně ochladl. Takže jsem spal s Davidem.

Idyla u stanu, v pozadí Grand Combin.

Ráno budíček v pět a vyrazili jsme už ve třičtvrtě na šest, což mně příjemně překvapilo. Měl jsem trochu strach, že  Pavla půjde pomalu (i když den předtím pomalá nebyla vůbec) a tak jsem Číňany zezačátku trochu otestoval : první svah jsme vydupali za 20 minut, já jsem  lapal po dechu a Pavla byla pořád metr za mnou. Takže jsem se začal bát už spíš  toho, aby mi ještě nakonec neutekli. Ale byli na mně hodní, omezili se na diskuze jestli se hodím spíš na popeláře nebo silničního dělníka (měl jsem totiž ostře oranžovou kšiltovku). Nad svahem jsme se napojili na chodník, který nás po hodině zavedl do sedýlka Col de Lire Rose, odkud se pokračuje po skalním pilířku, na kterém před rokem už nechtěl jit dál Honza. Tentokrát byl suchý, vylezli jsme ho rychle a bez problému, nikdo se ani nechtěl jistit, i když závěr hřebínku je už lezecký. Další hodinku jsme šli po sněhovém poli, které bylo ještě tvrdé, a pak už zbýval jen závěrečný  hřeben. Ten byl sice dost rozbitý, ale na Číňana a spol. to nedělalo žádný dojem, možná že by na ten Matterhorn nakonec opravdu vylezli. Měli jsme zase nádherné počasí, žádný mrak, jen nahoře dost foukal vítr. Ruinette je na hlavním hřebeni asi na půl cesty mezi Blankem a Matterhornem, a tak jsme měli  výhled na hory na všechny strany : Matterhorn, Monte Rosa, Dent Blanche, Combin, Grandes Jorasses, Mt. Blanc.

Závěr prvního hřebínku je vostrej.

Byli jsme nahoře asi půl hodiny, pak nás vyhnal vítr. Dolů jsme už šli trochu pomaleji, na tom spodnějším skalním hřebenu už byla Pavla přece jenom trochu ubitá od sluníčka a větru a tak jsme se radši chvílemi jistili, ovšem i zde nakonec vše proběhlo hladce.

No není ta Pavla sympatická?

Jak bych to šel teď Cesta na Ruinette je pestrá a příjemná, ideální pro aklimatizační tůru a k otestování kondičky. Dva skalní hřebeny vám zaručí, že se nebudete nudit a umožní vám posoudit svoje schopnosti v rozlámaném terénu. Zadarmo to ale určitě není. Kdo se na skalní hřebeny necítí, může se tomu prvnímu vyhnout. Pokud je tůra rozložená na dva dny, je to po stránce kondičky pohoda. První den jděte po turistické značce od přehrady až do sedla Tsofeiret, odkud se vraťte stanovat asi 10 minut zpět k jezírku (poslední voda!!). S Číňany nám trval výstup od stanu na vršek 4,5 h, to znamená, že si můžete dovolit luxus nebrat čelovky a vycházet až za svítání. Ne pozděj, nebo vám rozměkne horní sněhové pole. Od stanu můžete vyjít přímo nahoru na vršek skalnatého svahu nad jezerem, kde narazíte na chodník, anebo se na chodník můžete napojit už v sedle Tsofeiret, odkud se dáte doleva. Chodník vás povede nejprve kolem ledovce Brenay a pak začne stoupat do sedla Col de Lire Rose. Někde tady se odpojuje doprava snazší varianta výstupu, ale nevšiml jsem si žádného chodníčku, museli byste asi jít podle čuchu (musíte obejít skály zprava a za nimi se dát přímo nahoru. Ze sedla Lire Rose pokračuje turistická cesta dál na cabane Dix. Vám zde začíná zábava. Dáte se doprava po skalním hřebenu.

To je řekl bych těsně pod vrškem.

Pod vrškem se hřeben stává už hodně strmým a není mi úplně jasné, kudy vede nejsnazší cesta, i když jsem tam vlastně šel už 4x. Může se vám hodit lano, kdybyste jste se necítili. Nad hřebenem je kus šlapání po sněhu až do 3700 m. Mačky se hodí, cepín není potřeba. Závěrečný hřebínek je podobný tomu prvnímu, pozor na volné šutry, mačky a cepín můžete nechat na posledním sněhu, pokud bude skála tak suchá a čistá jakou jsme ji měli my. Snazší variantu, uváděnou v průvodcích, jsme nezkoušel : nejde se do sedla Lire Rose, ale pořád podél výrazného ledovce Brenay a tak obejdete skalní srázy zprava. Výstup pak vede po sněhu nahoru a s popsanou cestou se spojuje na sněhovém poli pod závěrečným hřebínkem. Vyhnete se tak tomu delšímu skalnímu hřebenu.

Vrchol.

Z vrcholu.

Pohled na jih kousek pod vrškem.

Všechny fotky jsou made in China, díky Martine. Ještě víc jich je tady.

_______________________
komentář sestřičky : "Ty si myslíš že seš vtipnej, ale vtipnej vůbec nejseš!"
komentář tatínka : "Neměl bys o naší Janičce psát tak škaredě. Napiš třeba jenom, že názory na její půvab se můžou lišit, a je to!"
můj komentář : "Doufám, že je vám jasné, že kdyby ségra byla skutečně obludka, nemohl bych to napsat tak jak to je."