Od druhého kruhu mne Sáhyp vyslal vzhůru s tím, že je to lehké a je tam ještě hodně kruhů. Samozřejmě kecá. Je mi jasné, že spojení "lehké" a "hodně kruhů" je v téhle oblasti něco zcela vyloučeného. Jsem letos na písku poprvé a chtěl jsem se dnes jen rozlézat na druhým, ale nechal jsem se já vůl přesvědčit. Zdola z turistické cestičky slyším smích.
„Tak máš ten kruh?“ Výstup vede zleva při hraně. Začínám Sáhypa nenávidět. Právě jsem vybalancoval několik metrů mělkým žlábkem v kolmé stěně a po ničem jiném, než po kruhu netoužím. Žlábek tady končí a cesta vede evidentně vpravo za oblinu. Lano se bez doteku skály volně vlní dobrých deset metrů dolů k tomu dobrákovi. Nezaložil jsem ani smyčku, ještě jsem totiž nenarazil na žádnou spáru. Zespoda slyším rozjařené hlasy a nějakého hnusáka, co svolává své kamarády a slibuje jim báječnou podívanou.
Když se opatrně dostanu za oblinu a rozhlédnu se, cítím v žaludku dotek paniky. Sáhyp vidí, že něco není v pořádku, a pokřikuje zespodu: „Vidíš kruh?“ Ještě pořád nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Násilím se uklidňuju. Supové na cestičce se skvěle baví. „Kruh tady není, ale zato rajbas a pak převis, kam jsi mě to ty vole nahnal?“, řvu dolů a můj hlas i mně zní hystericky. „To není možný, tam musí být spousta kruhů,“ trvá na svém Sáhyp a odpovědí mu je výbuch hurónského smíchu zespoda.
Jsem už pořádný kus nad Sáhypem bez jediného jištění a jak se tak dívám, ještě pěkně dlouho se nezajistím. Lezu totiž nikoli normálku, která je více vlevo, ale cestu klasifikace „VIIb nejištěno“. Diváků dole přibývá a jsou vývojem situace evidentně nadšeni. Sáhyp komunikuje s lidmi dole. „Prej jsme blbě“, křičí na mne. To je mi už delší dobu jasné, a jasné je mi taky to, že dolů k němu už neslezu. Když vidím rajbas nade mnou, solidně zarostlý lišejníkem, ztrácím naději. Mrknu okem dolů. Podlaha by to ještě nebyla, ale pětadvacetimetrový let chycený natvrdo do kruhu s naším vyžilým lanem rozhodně nechci zažít. S maximální opatrností stoupám rajbasem. Sáhyp něco huláká, ale nemám čas toho mezka poslouchat. Situace žádá, aby se věci řešily postupně: nejdřív se odsud musím dostat a až pak ho vykleštit.
Uprostřed rajbasu jsem v krizi. Nemám na co stoupnout, stěna mne vytlačila až na hranu, cítím, jak lišejník, na kterém přešlapuju, povoluje. Evidentně se letos ještě nenašel takovej trouba, co by tudy lezl. Srdce mi buší až v krku a sunu se na hranici pádu výše. Vlastně to tak těžký není, sotva za 6 UIAA, ale nejsem rozlezenej a rajbasy nikdy nebyly můj kůň. Navíc nejsem žádnej Moffat, lezu jen občas, takříkajíc pro radost. Supové dole se radují, aplaudují po každé mé nadávce a nikdo z nich nestojí v blízkosti předpokládaného dopadu.
Na konci rajbasu je horizontální spárka, která se dá využít jako první solidní chyt po dvaceti metrech. Cpu tam smyčku a přemlouvám ji, aby vydržela. Nechce se mi od ní, protože mám strach, že ji hned lanem vytáhnu, jen co kousek poodlezu, ale není zbytí. Převis není velký a jsou nad ním oblé sokolíky. Tady není o čem přemýšlet, déle než půl minuty se v převisu neudržím, takže to aspoň bude rychle rozhodnuté. Rychlý pohled dolů: smyčka zatím drží, Sáhypa dávno nevidím, jen cestu s diváky poctivých čtyřicet metrů pode mnou.
Převisek byl lehčí a kratší, než se zdál, a za chvilku jsem úspěšně nad ním. Musím se násilím nutit ke klidu. Poslední metry jsou už lehké, ale lezu je velice pomalu. Konečně vrchol a slaňák. S údivem zjišťuju, že jsem úplně zpocený, že mi teče krev z lokte, že se mi třesou ruce, jako kdybych cukroval buchty, a že mám tep snad 200. Na třiceti nekonečných metrech mezi mnou a Sáhypem jsem dal jen jednu velmi chorobnou smyčku. Prej lehký a hodně kruhů. „Zruš jištění, ty kreténe vylízanej,“ řvu dolů. „Proč mi nadáváš?“ slyším slabě zespodu od Sáhypa. Diváci se zklamaně rozcházejí.
Oblast: Teplické skály, věž : Skalní koruna, cesta: Královská. Klasifikace: ve vrcholovce je cesta uvedena jako VIIb nejištěno, v šedém průvodci jako VIIa nejištěno, v databázi na serveru lezec.cz jako VIIc.