Převýšení : 2100 m
Doba výstupu : 2 dny
Minimální vybavení : mačky, 10m lano, 2 karabiny,
(cepín je nepovinný).
Výstup :
Autem z Aosty směr Courmayer nebo Mont Blanc.
Nenajíždíme na dálnici. Asi 10 km za Aostou odbočujeme doleva směrem na
údolí Val Savarenche. Jedeme stále po šipkách Val
Savarenche a pokračujeme tímto údolím až do místa, kde silnice končí
velkým parkovištěm. Místo se jmenuje Pont (1960 m). Odtam jdeme po
turistické cestě na chatu Vittorio Emanuele, která bývá beznadějně
přecpaná (telefonní číslo pro rezervaci 0039016595920). U chaty hledáme
šipku s nápisem Partenza Gran Paradiso (když ji nenajdeme, raději se
zeptáme, protože chodník je zpočátku dosti neviditelný), procházíme
mezi
budovami nové a staré chaty a traverzujeme doleva morénu. Za morénou
můžeme eventuálně postavit stan. Obcházíme zleva skalní hřeben nad
chatou a po ledovci stoupáme až pod vrchol. Posledních 30 m vede po
skalním hřebínku, kde méně jistí jedinci ocení lano a jednu-dvě
karabiny.
Pont (1960 m) - chata Vittorio Emanuele (2775 m)
:
2h, cepr
chata - vrchol : 4 - 5
h,
turista, posledních 30 m superturista
Nocleh : v chatě nebo severně od chaty za morénou
Riziko : v horní části ledovce je několik menších trhlin, přesto poměrně dost lidí stoupá bez lana. Závěrěčný skalní hřebínek je úzký a vrcholek velmi miniaturní. Při množství lidí, kteří na G.P. vystupují, tam tedy nutně vládne italský chaos při nesnadném vyhýbání.
Stránka o
Gran Paradisu.
|
Zabloudit se dá u chaty, kde se
musí odbočit doleva a nepokračovat po chodníčku vedoucím vzhůru. Dále
budete možná na rozpacích, kudy jít, až přejdete morénu = pole balvanů.
Cesta vede někudy vzhůru podél skalní stěnky, která je vidět od chaty,
ale není jasné kudy. Ve skutečnosti je jedno, jestli půjdete těsně pod
stěnkou anebo více vpravo (podél stěny se mi to zdálo příjemnější pro
chůzi). Podle mužíků se nedá orientovat, protože celý široký svah je
jimi doslova posetý, jak je tam nějaké dobré duše jistě v dobrém úmyslu
rozestavěly. Holt nejhorší je, když vám chce blb pomoci. |
Jak jsem tam šel já
| Pravidelně
nejtěžší částí mých výstupů je hlednání partnera. Možná, že mám
přehnané
požadavky - chci, aby to byl někdo rozumný a
alespoň trochu sympatický. Už dávno nechodím na
hory kvůli tomu, abych "dobyl vrchol" nebo "pokořil horu", nýbrž abych
se pokochal a příjmeně si odpočinul (od práce a od mé drahé a milované
ženušky. Mimochodem, víte, proč je na ulicích tolik krásných mladých
holek? - Protože ty starý škaredý jsme si natahali domů.). No a tento
cíl lze dosánout jedině, když si nelezeme s kámošem na nervy. Pravidelně se proto obracím na jistého M.J., který stejně pravidelně vymýšlí originální výmluvy, proč se nemůže zúčastnit. Tentokrát se vyhnul výletu skutečně brilantně. Využil masových demonstrací proti schůzce G8, které se konaly pár dní před výletem. Vmísil se mezi demonstranty, a když za volání "F..k Bush!" a "No passaran" pomočil Mac Donalda, policie neměla jinou volbu, než ho přes víkend zavřít do nějaké své podzemní kobky. |
 Parkoviště, k chatě se jde nejprve asi 15 minut údolím po levé straně a pak doleva do svahu. |
| Šel jsem nakonec s mladým Francouzem Yannem a bylo to docela fajn. Výstup k chatě je docela krátký, vzalo nám to necelé dvě hodinky i s focením kozorožců. Těch je v okolí opravdu spousta a Národní rezervace Gran Paradiso byla vyhlášená kvůli nim. |  Kozorožci si už dávno turistů nevšímají. |
| V chatě vládl zmatek, strašně lidí, a to byl teprve začátek června. V Itálii je Gran Paradiso velmi populární, protože je to nejvyšší vnitrozemský vrchol, navíc snadný k vylezení. V největší sezóně to musí být skutečně dosti nelidské. Přešli jsme ještě první morénu a postavili si stan na krásném trávníčku - jen to hovado, které tam nechalo dvě plechovky od gambrinusu, mi kazilo dojem. |  To je luxusní místečko na stan, že? V pozadí Vittorio Emanuele. |
| Ráno jsme vyšli ve 4.30, neboť celá chata vychází pravidelně v pět a chtěli jsme být před nimi. Na vršek nám to trvalo 4 hodinky chůze bez zvláštních příhod, nejprve po suti a pak hlavně po ledovci. Na poslední čtvrtině trasy jsme se navázali, protože ledovec je tam trošku popraskaný. Příjemné překvapení čeká pod vrškem, posledních pár metrů tvoří nefalšovaný skalní hřeben typu "Monte Rosa". Na vrcholu stojí hezká soška Madonny a je od ní krásný rozhled. Za Madonnou hřeben ještě pokračuje na sever, přibližně vodorovně. Nějaký zlomyslný geograf snad změřil, že jakýsi hrbek na tom hřebenu je o fous výše, než Madonna. Já myslím, že se můžeme tvářit, že o tom jako nevíme, a prohlásíme Madonnu za hlavní vrchol. Stejně 99% lidí vystupuje jen k Madonně. S Yannem jsme se chvíli rozmýšleli, jestli polezeme dále, ale zespoda se mezitím začal přibližovat hlavní peloton ceprů z chaty a tak jsme raději spěšně opustili vrcholový hřebínek, kde za chvíli začalo být opravdu husto. Po deváté hodině sníh hodně rozměkl, ti, kteří si přispali, se začali bořit nad kolena a už neměli šanci se nahoru produpat. |  Yann překračuje příjemně zasněženou okrajovou trhlinu a už se těší na Madonnu. |
 Posledních pár metrů vás čeká skalní hřebínek, kde najdete i nějakou smyčku a pár nýtů. |
 U Madonny není moc místa na vyvalování. |
I když se vám u Madonny zdá, že jste na vrcholku, některý z těchto šutrů je prý o metr výše. |
 Yann právě objevil jeden z Murphyho zákonů horolezectví: "Jestli se dostaneš na vršek, zaručeně se ti posere foťák!" Jinak si povšimněte, že někteří neznabozi se za Madonnu i jistí. Co si ta holka musí vytrpět... |