Grand Combin

Převýšení : cca 2600 m
Doba výstupu : 2 dny
Minimální vybavení : mačky, cepín, 40m lano, 5 expresek, přilba.

Výstup :
Jedeme po silnici od Martigny směrem na průsmyk Sv. Bernarda. Když míjíme střed vesnice Bourg- St. Pierre, odbočíme doleva podle šipky na "Valsorey". Silnička dvakrát přejede potok a my parkujeme u druhého mostku anebo lépe ještě o kousek výše, kde turistická cesta na chatu křižuje silničku (cca 1800m). Po turistické cestě jdeme na chatu Valsorey, kde spíme buď v chatě anebo kousek nad ní ve stanu. Cesta trvá s plnými batohy okolo 4 hodin. Bourg St. Pierre (1800 m) - chata Pannosiere (2640 m) : 4h, cepr
Bourg St. Pierre (1800 m) - chata Valsorey (3030 m) : 4 h, cepr
chata Valsorey - sedlo du Meitin (3611 m): 2h, zdatný turista
sedlo - konec hrany na předvrcholu Combin de Valsorey (4184 m): 2,5h, superturista s průvodcem
Combin de Valsorey - Grand Combin: 30 min, turista

Riziko : od chaty až na předvrchol nepříjemná suť s padajícími kameny.

Jak jsem to šel já

Po fiasku v létě 2002 jsme se vydali znovu k chatě Valsorey, uprostřed rekordních veder léta 2003. Sníh a led roztál do nikdy nevídaných výšek. Stěny, držené doposud ledem pohromadě, se začaly sesouvat a tloušťka ledovců se zmenšovala rychlostí 10 cm za den. Za týden tedy ubylo tolik ledu, že k jeho znovuobnovení by bylo třeba nasněžení 7 metrů sněhu. Prý za 40 let už v Alpách žádné ledovce nebudou, to bude dost smutné.

Mont Vélan a jedna z kamenných lavin.

Vyrovnaný partnerský vztah: Honza s Evou.

Nevyrovnaný partnerský vztah: Číňan a Jana.

Myslím, že šlapání ve vedru s plným batohem opravdu kazí charakter, zvlášť když cíl je tak daleko jako cabanne de Valsorey. Když jsme odpočívali už na dohled od chaty, volným tempem nás předešli čtyři Brňáci (Joe a spol.). Když jsme je ráno viděli parkovat kousek od nás, byli jsme rádi, že potkáváme krajany. Avšak po třech a půl hodinách utrpení člověka napadají už jen samé škaredé věci. Číňan: "Pojďte, předběhneme je a zabereme jim nejlepší místa pro stan!". Honza: "A vypijeme jim na chatě všechno pivo!" Já: "A nakadíme jim v kadibudce až po víko!" Joeovci ovšem zbaběle spali na chatě, třetinka piva stála 5 franků a kadibudka měla vyvedený odpad kamsi do strže, a tak jsme své hrozby nemohli uskutečnit.

Závěr prvního stupně - nebojte se nalézt až úplně pod převis.

Spali jsme zase kousek nad chatou ve stanech, poté, co se náš nápad postavit stany na báječně rovném heliportu nesetkal u chataře s pochopením. Grand Combin jsme vůbec nemohli poznat. Minulý rok začínal sníh prakticky u chaty, tentokrát po něm nebylo památky. Cesta Jižní stěnou byla úplně bez sněhu a kamenné laviny, které padaly po celém okolí, nás upozornily, že jediná rozumná trasa je momentálně Západní hrana.

Třetí stupeň je velmi krátký, leze se pobláž hrany vpravo.

Ráno jsme vyrazili v 5:15 a obdivovali vstávací morálku Joeovců, kteří kolem nás prošli snad ve čtyři. A to přitom noc předtím řídili z Brna až pod horu. Bylo to tedy na nich trochu vidět, protože už pod prvním stupněm jsme je dohnali. Tentokrát jsme byli vybaveni lany, expreskami a smyčkami v dostatečném množství a taky jsme našli správnou trasu pod převisem, a tak jsme první stupeň snadno překonali. Jistili jsme se jen 2 krátké délky k převisu a pod ním, zbytek výstupu jsme šli nenavázaní. Nad prvním stupněm jsme si dali pauzu a Joeovci nám zase utekli do nepříjemného žlábku vpravo od druhého stupně. V těch místech se spojuje Jižní cesta se Západní hranou a už tak hnusná suť se stává ještě hnusnější. Třetí stupeň jsme zdolali hravě a před námi se konečně ukázal hlavní vrchol. Na předvrcholu stojí dřevěný kříž a pod ním ležel Joe. Bylo jasné, že kříž je přesně to jediné, co Joe potřebuje.

Brňáci na předvrcholu. Povšimněte si, že Joe už má nasazenou posmrtnou masku.

Grand Combin z Combinu de Valsorey.

Rozhled z vrcholu.

Z předvrcholu na hlavní vrchol je to pěkná půlhodinová procházka po ledovci. Výstup nám kvůli častějším přestávkám trval celkem přes sedm hodin, na hlavní vrchol jsme došli až v půl dvanácté. Nastalo velké dilema, kudy sestupovat. Musím říct, že já bych asi nejraději sestoupil po hraně, kudy jsme vylezli. Proti hovořil fakt, že se tudy chystali sestupovat Joeovci a dalších asi 15 Španělů a Švýcarů což by v suti mohl být dost masakr (a taky byl, pro dva šutrem potrefené si musel zaletět vrtulník). V úvahu přicházela také Voie du Gardien, ovšem jen do té doby, než jsme si všimli dvojice, která se snažila dostat se k sérakové hraně a kvůli jakési nepřekonatelné trhlině se musela vrátit. Takže jsme zvolili sestup Corridorem a udělali jsme špatně.

Mont Blanc a východ slunce.

Já jsem byl před pár lety v půlce Corridoru, ovšem neznal jsem jeho horní část. Úspěšně jsme přešli hřebenovkou přes vedlejší vrcholky Combinu a začali hledat sestup pod pás séraků. Je potřeba se držet hodně blízko hrany, která vede z vrcholu na sever a nesetupovat příliš po širokém ledovci. Sestup vede překvapivě strmou ledovou stěnou o výšce cca 80 metrů, pod kterou je klasická okrajová trhlina. Pomalu a opatrně jsme stěnu slezli a mně začalo být nedobře, protože bylo jasné, že jsme si právě odřezali cestu zpátky - na případný návrat nebudeme mít ani síly ani morál. A tak jsme radši zatočili pod séraky a začali sestupovat, ale za chvíli jsme už nevěřiil vlastním očím - tam, kde měla být snadná sestupová trasa se objevily trhliny, ledové bloky a nepřekonatelné sněhové převisy. Museli jsme znovu asi 100 metrů vystoupat a naštěstí jsme našli velikou okliku mezi trhlinami, která obešla horní polovinu Corridoru a vyplivla nás už do mně dobře známých míst. Když jsem na vrcholu říkal, že Corridor proběhneme klusem, ostatní si mysleli, že si dělám legraci. Teď stačil jeden pohled nahoru a všichni jsme bez dalších řečí nasadili úprk z kopce typu Haile Gebresellasie.

Corridor se svými obávanými séraky. Horní část byl v roce 2003 neprostupná (aspoň tedy pro nás).

Následoval sestup do údolí za neustálého kličkování mezi trhlinami, přičemž jsem si jednou já a jednou Eva šlápli do prázdna a zachránili se tygřím skokem na sníh za ukrytou trhlinou. Samozřejmě jsme byli celou cestu na sněhu navázaní. Museli jsme sestoupit až asi do 3350ti metrů a do sedla Meitin (3600 m) jsme tedy museli zase šlapat do kopce, tentokrát v rozměklém sněhu. Údolí se uzavírá jakousi ledovou stěnou, o které jsme nevěděli, a která nám připravila závěrečné povyražení. Okrajovku bylo možno překročit po chatrném můstku asi uprostřed. Následovala kolmá pasáž v ledu a pak se led, po kterém tekly potoky vody, začal mírně pokládat. Byl jsem vyhodnocen jako člen výpravy, kterého by byla nejmenší škoda a byla mi svěřena čest vylézt stěnu na prvním konci a odjistit ostatní. Led byl měkký, a tak to šlo celkem dobře, až na to, že stěna ne a ne skončit. Šroubek do ledu jsem neměl a byl by mi v rozměklém ledu stejně na nic. Číňani dole už museli navázat druhé lano a stěna pořád nekončila. Když už dole zbývalo jen pár metrů druhého (a posledního) lana, musel jsem usednout do ledového lavórku, vykopat dvě díry pro paty a jistit chumel Číňanů lezoucích zároveň osmdesát metrů pode mnou. Naštěstí nikdo nespadl. Jak to tak bývá, vůbec jsme se neslyšeli kvůli bombírungu stěny a tak jsme Joeovcům sestupujícím po hraně sehráli známou grotesku "rozhovor hluchých".

Závěrečné překvapení - ledová stěna pod sedlem Meitin.

Zajímavý začátek.

Číňani už "na rovným".