Combin du Meitin

Převýšení : cca 1850 m
Doba výstupu : 2 dny
Minimální vybavení : mačky, cepín.

Výstup :
Jedeme po silnici od Martigny směrem na průsmyk Sv. Bernarda. Když míjíme střed vesnice Bourg- St. Pierre, odbočíme doleva podle šipky na "Valsorey". Po chvíli parkujeme u mostku přes potok anebo ještě kousek výše (cca 1800m). Po turistické cestě jdeme na chatu Valsorey, kde spíme buď v chatě anebo kousek nad ní ve stanu. Od chaty stoupáme trochu nepříjemnou mixovou stěnou do sedla Col du Meitin. Ze sedla dojdeme na malinký šutřík opodál vlevo.
Bourg St. Pierre (1800 m) - chata Valsorey (3030 m) : 4 h, cepr
chata Valsorey - sedlo du Meitin (3611 m): 2h, zdatný turista
sedlo - pseudovrchol (3622m) : 5 min, turista

Nocleh : v chatě nebo ve stanu nad chatou

Riziko : vodní led ve žlábku ve stěně mezi chatou a sedlem, padající kameny

Grand Combin z údolí Valsorey.
1 - chata Valsorey
2 - ledový žlábek ve stěně pod sedlem Meitin
2b - tudy to bylo trošku příjemnější
3 - sedlo Meitin je schované, Combin du Meitin je ještě kousek vlevo
4 - nejvyšší místo, kam jsme se dostali na cestě "West ridge" na Grand Combin - dva superrampouchy jsou vidět i na fotce vpravo od trasy
5 - 1. stupeň (?)
6 - 2. stupeň (?)
7 - Combin du Valsorey (4184), předvrchol Grand Combinu
Výstupová cesta jdoucí zprava, tzv. "South face", je rozhodně lehčí než "West ridge".

Jak jsem to šel já

Úplně na začátek chci zdůraznit, ŽE JÁ JSEM NIC NEZAPOMNĚL!!!! Všechny naše problémy, jak uvidíte, byly způsobeny jen naprostým nedorozuměním. Naprostá nedorozumění, jak známo, mají bohužel velké a neveselé následky. Výstup na Combin du Meitin byl poněkud netradiční v tom, že jsme tam vůbec jít nechtěli, a že to navíc ani není hora. Po krásných výstupech na Ruinette a Dent Blanche jsem v létě roku 2002 očekával tradiční čínský zájezd netrpělivě. Chtěl jsem konečně vyjít na majestání Grand Combin, masiv, který snese srovnání jen s masivy Mt. Blanku a Monte Rosy. Po fiasku v "Koridoru" jsme chtěli vyjít cestou přes cabane de Valsorey po západní hraně, obtížnost prý PD+. Uvažoval jsem i o "jižní stěně" stejné obtížnosti, ale slova "mixové lezení" a "volné kameny" mne trochu odradily.

Moment, kdy jsme se naposled zasmáli.

Martin mi se značným předstihem psal, kromě jiného i o tom, že nemá lano a jestli má nějaké koupit. Já jsem odpověděl, že lany jsem bohatě zásoben a pustil tuto konverzaci z hlavy. Těsně před příjezdem Martina, Davida a Pavly jsem měl dost starostí jednak v práci, jednak se svými čelními dutinami a rozhodl jsem se Číňanům šetrně sdělit, že se tentokrát nezúčastním. Na poslední chvíli jsem se ovšem vzepjal k velkému výkonu, dodělal jsem v práci jakousi urgentní záležitost a navrhl jsem dutinám džentlmenskou dohodu: vynechám penicilín a ony mne nechají dva dny v klidu. Balil jsem se tedy narychlo ráno v den odjezdu a přitom jsem zjistil, že nejsem s Číňany vůbec domluvený na podrobnostech. Sbalil jsem si tedy do jednoho batohu věci absolutně nezbytné a do druhého věci, o kterých jsem pochyboval, jestli je mám vzít a vydal jsem se k Fíkovi, který Číňanům tradičně poskytuje pohostinství v podobě zametené podlahy a hrstky rýže. Nejdřív jsem se domluvili, že nebudeme tahat stany a raděj si zaplatíme chatu a tak jsme z báglů vyhodili stany a karimatky. Pak jsme si řekli, že bude lepší nocleh předem rezervovat, což byl dobrý nápad, protože pan chatař nám řekl, že má obsazeno. Čili jsme se zase tábornické potřeby nabalili. Pak jsem vytahoval z "pochybného" batohu různé věci jako vařič, ešus, stan a společně jsme rozhodovali, jestli je mám vzít nebo zanechat u Fíka pod postelí. Martin byl jako vždy vzorně vybaven a na většinu otázek odpovídal - vařič mám, jeden stačí, ešus mám, jeden stačí. Když přišla řeč na lano, Martin se na něj podíval a povídá: "Když je to jenom PD+, tak jedno lano stačí, ne?" Ta dobrá duše si totiž myslela, že jedno lano už mám schované ve vrcholovém batohu, protože jsem si vědom, že oni lano vůbec nevlastní. Já si zase jeho větu vyložil tak, že Martin už jedno lano má a z úcty k mým šedinám (a dutinám) mne nechce nutit nést 4 zbytečná kila navíc. Schválil jsem tento zdravý přístup a spokojeně jsme vyrazili do hory bez lana.

Večerní výhled na Mont Blanc a Jorasses od stanu.

Na parkovišti si Číňani zase začali šroubovat mačky a já se jim posmíval, neboť já mám mačky vždy seřízené už z domova! Ovšem David mi drze odsekával, že není jistý, jestli já mám mačky vůbec s sebou a když jsme tedy začali probírat, kdo co zapomněl, otřesná pravda o lanu vyšla najevo. Blbý bylo, že bylo půl třetí odpoledne (nějak jsme zase nezvládli včasný odjezd), byli jsme 2 hodiny jízdy od Lausanne, chata není zrovna za rohem a Číňani nemohli posunout odjezd do Brna o den. Byl jsem ochoten napravit svou chybu tím, že lano koupím v obchodě v sousední vesnici, ovšem v rámci lidové moudrousti "Na posraného aji hajzl spadne" se ukázalo, že kanton Valais slaví svátek a všechny obchody i půjčovny jsou zavřené. Vyšli jsme tedy bez lana, doufaje, že klasifikaci PD+ zvládneme i bez něj. Večer jsme postavili stany kousek nad chatou Valsorey. Od chaty je krásně vidět západní hřeben i jižní stěna. Doporučuji zajít i dovnitř do chaty, kde má chatař obě výstupové trasy na Gd. Combin vyznačené na fotce. My jsme na chatu už nemysleli, měli jsme toho po skoro pěti hodinách chůze s těžkým batohem tak akorát. Pavla chudák snáší výšky čím dál hůř, tentokrát se už ani nepřemáhala a rovnou vrhla.

Naše trasa ze sedla Meitin. Správně se má asi pokračovat přímo.

Ráno jsme vstali brzo, Pavlu jsme nechali u stanu, aby se věnovala svému novému hobby a už před pátou vyrazili. První dvě hodiny se stoupá hodně prudkou stěnou do sedla Meitin. Uprostřed stěny sněhový gajblík protíná skalní práh a řada lidí jde instinktivně rovnou do gajblíku (také vypečený průvodce to doporučuje). My jsme zvolili stopu, která obcházela skály asi 200 metrů vpravo od gajblíku a udělali jsme dobře. Při zpáteční cestě jsme zkusili sejít gajblíkem, ve kterém byl vodní led nahoře zamaskovaný vrstvičkou sněhu. Než jsem to zjistil, málem jsem sebou majznul a rychle jsme pak začali slízat po skalách. Gajblík je tedy nejobtížnější a nikoliv nejlehčí místo v celé mixové stěně. V horní části stěny se odděluje doprava výstupová trasa jižní stěnou. Je to zřejmě pohodlný výstup zejména tehdy, když je dost sněhu a všechny skalky jsou zasněžené. Pak se prý jedná o dupák ve sněhu bez zvláštních obtíží. My jsme nejdřív vyšli do sedla Meitin, odkud jsme získali výhled na ledovec, který teče k chatě Pannosiere a pak se pustili do cesty "West ridge".

Zde jsme skončili.

Celkem rychle jsme seznali, že PD+ to asi nebude a že jsme panu Goedekemu opět skočili na špek. Skutečně, horolezecký průvodce "100 nejkrásnějších výstupů ve Valiských Alpách" tuto cestu udává jako AD, tedy těžší než normálka na Matterhorn. Mimochodem, tento průvodce je vynikající, existuje v němčině a ve francouzštině a nedá se sehnat. Přes obtíže jsme celkem rychle stoupali po rozlámaných skalách až ke strmému skalnímu pásu, který byl na horním okraji zakončený řadou převisů a táhl se až k jižní hraně. Z převisů visely rampouchy tak impozantních rozměrů, že jsme je viděli při návratu až z údolí pod chatou. Pás převisů sice byl v jednom místě prolomený, myslím že tím místem vedla výstupová trasa, ovšem bez lana se nám to zdálo přece jen trochu moc. Ani jsme o tom moc nediskutovali a docela kyselí jsme se vrátili do sedla, zašli pár kroků na západ na nejvyšší šutr, který má dokonce jméno (Combin du Meitin) a v duchu jsme se utěšovali, že vůbec nejsme hloupí a neschopní a naopak příště že to určitě vyjde. Koneckonců to byl krásný výlet, měli jsme perfektní výhled na Mont Blanc a Jorassy, jsme živí a zdraví, co si víc přát? Snad jen, aby si Číňani nezpívali píseň "Měl jsem rad Krumla jak svojyho synka", která končí slovy: "Od jisté doby nemám rád Krumla k svatku mu ruku nepodam a když na mopedu přes kaluž pojedu schvalně ho vždycky ochlustam!"

Zklamání.

Dobyt! Ale ten výlet na Kokořín byl stejnak lepší.