Dent Blanche

Převýšení : 2550 m od auta, 850 m z chaty
Doba výstupu : 2 dny
Minimální vybavení : mačky, cepín, lano, dvě-tři smyčky, 5 karabin + osma, sedák, čelovka.

Výstup :
Autem do Ferpecle a pěšky na chatu Rossiere (říká se jí také Cabane de la Dent Blanche, podrobnosti zde). Od chaty začíná být terén obtížný. Nejprve se musí vylézt přes skalní pás (zdatný turista), pak až ke Grand Gendarmu se střídají sněhové a lehčí skalní úseky. Od Grand Gendarme je výstup pouze pro horolezce nebo pro nadprůměrně nadané a životem pohrdající superturisty s průvodcem. Výstupová cesta je zřejmá, zabloudit nelze.

Ferpecle - chata : 5 h, turista
Chata (3507 m) - Grand Gendarme (GG, cca 4020 m) : 2,5h, zdatný turista
Grand Gendarme - vrchol : 3h, horolezec
Sestup trvá často déle než výstup.

Nocleh : u chaty nebo v chatě

Riziko : Asi 300 výškových metrů kolem GG a nad ním je lezení ve skále a v mixech stupně až III. Nejhorší 2 úseky jsou trochu zajištěné. Určitě jsou tu obtížnější místa než na Matterhornu. Podél celé hrany tvoří sníh velké převěje nad východní stěnou.

Jak jsem tam šel já       (Cesta Česko-Čínského přátelství)

Motto : "Když dovedu klienta na Dent Blanche nebo Weisshorn, mám pocity úplně srovnatelné s těmi, které znám z Himálají."
Erhard Loretan, horský vůdce, 3. člověk, který vystoupil na všechny osmitisícovky.
 

Doktor má na tričku povzbuzující nápis  "Jenom vím, že nesmím říkat žebřík."

Loňský výlet na Ruinette se Číňanům tak zalíbil, že se rozhodli trávit od nynějška všechny svoje dovolené se mnou. To mi samozřejmě lichotí a protože jestli něco upřímně nenávidím, tak jsou to rasité všeho druhu, domluvil jsem se s šikmookáčema na pokus o výšlap na Dent Blanche. V sobotu večer skutečně dorazilo 5 Číňanů (rychle se to množí) ve složení : Martin Číňan, Pavla Číňanová, Doktor Číňan, Honza Číňan a Eva Číňanová. Hned v neděli ráno jsme vyjeli směr Sion. Odjížděli jsme v deset, plán zněl dojít na chatu, kde jsme měli již zamluvený nocleh. Cestou jsme se dost zdrželi vyměňováním yuanů za franky a podobně. Na parkovišti si Číňani začali seřizovat mačky, což jsem nesl s nelibostí, neboť správný horal má přece mít materiál bezvadně připraven již z domova!

 

Z konce silnice ve Ferpecle jsme tedy vycházeli až o půl druhé. Chata Rossiere je od silnice psaná přes 5 a půl hodiny s velkým převýšením. Nejdřív se musí vyšlapat k chatě Bricola (1-1,5h) a od ní zbývají na chatu už jen slabé 4 hodinky. Brr.

Pohled od chaty Bricola na údolí s vesničkou Ferpecle. Parkuje se ještě kus pod jezírkem.

 

Od Bricoly je již vidět vše důležité: 1 - cestou na chatu se může jít buď přímo po ledovci, nebo vpravo po skalním hřebínku 2 - chata je pod skalním pásem a je vidět teprve když jste u ní 3 - "snadné" skály nad chatou 4 - odtud poprvé uvidíte Matterhorn a další hory nad Zermattem 5 - skalní hřeben, který je vidět na fotce, se částečně obchází zezadu. Sněhová boule tvoří malinký vrcholek (výška cca 3900 m) 6 - celý další výstup vede po hraně, někde u čísla 6 je Grand Gendarme. 7 - vrchol

Pohled z Pigne d'Arolla. Mezi 5 a 6 se jde stěnou, kterou vidíte. Grand Gendarme (6) a případně další věžičky se lezou buď přímo, nebo se obcházejí také vždy touto (západní) stěnou, nikdy ne z druhé strany.

Batohy a absence aklimatizace dělaly své. Jako vždycky je šlapání s batohem hlavně zkouška charakteru. Postupně člověk prochází duševním vývojem asi takto : - Jé, tady je krásně. - Jak by tady bylo krásně, kdybych nemusel vláčet ten zatracenej batoh. - Hmm, ještě je to sakra daleko. - Určitě mám nejtěžší batoh ze všech. - Proč já blbec nehraju pingpong. - Co v tom báglu vlastně mám tak těžkýho? Asi lano! - Je to vlastně spravedlivý, že já, nejstarší a s bílou pletí, vláčím lano pro ostatní? - Martin má taky lano, Honza zase vařič, ale co dělá pro zdar výpravy Doktor? - Cha, budu zlomyslnej a za trest Doktora pomluvím nespravedlivě na netu! Bude skučet jako Alf! Vymyslím si na něj hrozný věci! Toto rozhodnutí mi dodalo trochu sil, ale na chatu jsem dolezl stejně jen díky tomu, že přede mnou šla Eva v trenýrkách, navíc s interesantní dírkou na zadečku. Po 5ti hodinách jsme tedy dorazili na chatu. Pavle bohužel bylo hodně špatně, zvracela a dorazila s Martinem o půl hodiny později bledá jak ledovec. Večer nebyla schopná jíst. Doktor nám vyprávěl různá lékařská tajemství. Jestli jsem to pochopil, je nějaký odborník na tloušťku. "To ke mně vždycky přijde tlusťoch a já mu říkám : "Vždyť vy jste zase přibral!"" vyprávěl nám Doktor žoviálně o své praxi. "No přibral jsem", povídá pacient, "ale dyť já nic nejím!" "To není možný, vy určitě žerete jak zjednanej. Běžte domů a nežerte." No a pak ho vyhodím a hned si píšu pojišťovně o penízky", mne si Doktor spokojeně ruce. Poprosili jsme protivnou babku, která byla na chatě coby místní chatařka nebo čarodejnice, aby nás ráno ve čtyři vzbudila. "A kam chcete jít?" "Na Dent Blanche." Babka zbystřila a rozhlédla se. "Tamhle toho berete taky?" zeptala se a ukázala na Doktora. "Taky, proč?" "No, tak to vás vzbudím už o půl čtvrté" rozhodla čarodejnice.

Chata, vpravo záchodky, nad chatou první skalky.

V noci jsme toho moc nenaspali, i když ve 3 a půl tisících jsem dřív spával normálně. Budíček byl opravdu ve 3.30. Pavla se cítila líp, ale protože večer vůbec nejedla, měl jsem obavy, jak bude šlapat. Po delší debatě prohlásil Martin, že ho vlastně taky pěkně bolí hlava, a tak jsme nahoru vyrazili jen 4 : já, Doktor, Honza a Eva. Pavla s Martinem vyšli později bez lana a došli až ke Grand Gendarme. U chaty jsme si začali nasazovat mačky a já jsem s hrůzou zjistil, že když jsem si doma před výletem jako správný horal mačky seřizoval, nastavil jsem z neznámých důvodů jejich délku o 3 dírky větší. Hned jsem si vzpomněl na podobný trapas na Dent de Morcles. Musel jsem mačky složitě s pomocí Honzy nastavovat, navíc bez potřebného nářadí. Nikdo mi nenadával, ale ve tvářích se jasně dalo číst toto:  já : "Jsem to přece k***t!" Doktor : "Takovýho hňupa jsem už dlouho neviděl!" Martin : "Kruml a Bush junior by měli být v kleci vedle sebe!" Pavla : "Tomu hlupáčkovi to tak sluší!" Honza : "Doufám, že aspoň kaničky si umí ten Stoupa zavázat sám!" Eva : "Jestli se na Tomáška bude ta Pavla takhle dívat, vyškrábu jí oči!"

Ve čtyři hodiny ráno si mačky nastavují jen pitomci.

Vyrazili jsme tedy až ve 4.30. Výstup začíná přesně za chatou škrabáním se přes skalní pás nahoru. Já jsem ovšem opravdu neměl zrovna nejlepší den. Zavelel jsem ke zteči nikoli za chatou, nýbrž diretissimou nad hajzlíky a pak jsem byl rád, že se můžeme přidržovat aspoň vodní hadice, které tam vedla. Číňani jsou naštěstí vychovávaní k tradiční asijské zdvořilosti a přešli to mlčením, i když majznout cepínem přes palici bych zasloužil. S čelovkami jsme stoupali po skalách a už tam se mi zdálo, že cesta je nějaká náročná. Nad skálami se ještě kousek vyšlape po sněhu a na malém ledovci se nám otevřel výhled do údolí Zermattu.  Matterhorn byl hned vedle, celé údolí bez mráčku těsně před východem slunce. V tento nádherný okamžik jsem už skoro odpustil Doktorovi.

Tady se hrabeme na sněhovou bambuli (kóta 3900), další výstup vede po skalní hraně.

Dále výstup vede po sněhu zprava podél skalního hřebene, později se jde přímo po hřebenu až ke sněhové bambuli, která je už ve výšce asi 3900m. Z ní se schází mírně dolů a pak už jižní hrana Dent Blanche vede nepřetritě k vrcholu. Ještě asi 100 výškových metrů se jde celkem lehce a pak jsme se dostali k prvnímu a nejvýraznějšímu skalnímu zubu, kterému se říká Velký Strážce (Grand Gendarme) a kde jsme se poprve navázali. Já s Doktorem jsme vytvořili silnou dvojku, Eva šla na druhém laně s Honzou. Ukázalo se, že Doktor si vzal jen malinký batůžek, a tak se navázal na konec lana, já asi 10 metrů za něj a zbytek lana jako vždy skončil v mým batohu.

Za Doktorem se vypíná Grand Gendarme.

Je sice možné lízt přímo přes strážce, to je ovšem v průvodcích uvedeno jako III+ nebo IV (prý 3 nýty). Snadnější cesta vede traverzem doleva do západní stěny a pak zpět na hřeben za strážce sněhovým žlábkem, o kterém průvodce říká : "Žlábek bývá často zledovatělý a byl již amfiteátrem řady nečekaných dramat". Ve žlábku jsou po dvaceti metrech zaražené železné kůly s oky na slaňování a na jištění. My jsme měli naštěstí ve žlábku ideální sníh a tak jsme se ani moc nejistili, když v tom došlo k dalšímu nečekanému dramatu : Evě spadla rukavice a odkutálela se do západní stěny. Naštěstí bylo horko a Eva měla rukavice náhradní. Minisedýlko za GG je už ve 4100 metrech. Až sem to šlo podle mých očekávání. Myslel jsem si, že žlábek je nejhorší místo a že dál to půjde snadněji.

Sněhový žlábek, kterým se obchází GG, a západní stěna, hrob Eviny rukavice.

Z dálky vypadá jižní hrana hodně položeně, ale zdání klame. Dalších 200 výškových metrů bylo zatraceně nepříjemné skalní lezení přes další a další strážce, traverzy, sem tam smyčka, ale většinou spíš bez jištění. Šli jsme pomalu a opatrně. Honza s Evou na druhém laně si dokonce sundali mačky. Já jsem si strčil aspoň cepín do batohu a vypráskaný Doktor zneužil situace a řka, že do jeho malého batůžku, takřka ledvinky, se jeho cepín nevejde, strčil svůj historický exemplář, tvarem i váhou k nerozeznání od krumpáče, taky do mého batohu! Po dalších sto metrech na úpatí zvláště vyvinutého a nepříjemně vypadajícího strážce jsem hodil ručník do ringu a navrhnul sestup. Čas jsme měli dobrý, i fyzička zatím stačila, ale obtíže se mi zdály pro Číňany, kteří přece jenom horolezci nejsou, příliš velké.

Východ slunce ve 3900 metrech.

Číňani ale tvrdili, že se cítí dobře a že jim terén nevadí - jsou naštěstí opravdu skvělí fyzicky a na nehorolezce až neuvěřitelně slušní lezecky - a tak jsme pokračovali. Tenhle strážce asi 100 metrů pod vrcholem se zase traverzuje doleva (jinak se snad všude leze přímo po hraně přes jednotlivé strážce) a tentokrát můžete v traverzu najít i pár skob a nýtů, asi po 10ti metrech. S Doktorem jsme lezli zároveň, ale dbali jsme, aby mezi námi byla aspoň jedna skoba cvaklá, Eva s Honzou se myslím za námi jistili přes osmu. Další ztráta byla karabina, která nám svou rychlostí, jakou odsvištěla do západní stěny, připomněla sklon, na jakém se pohybujeme.

Na Dent Blanche se setkáte s trojkovým lezením ve výšce kolem 4200 m.

Za tímto posledním větším strážcem už nejhorší obtíže končí a o půl desáté jsem si mohl z vrcholu zakřičet svůj vítězný pokřik : "Proletáři všech zemí - vyližte si prrrdel!" Maminko, to se mi ulevilo.

Necelých 100 metrů pod vrškem končí největší obtíže. Všechny sněhové hřebínky co po cestě potkáte, jsou ve skutečnosti nebezpečné převěje a jen odvážný Honza Číňan si dovolil na ně postavit.

Měli jsme nádherný výhled, i když se pomaličku začínaly objevovat první obláčky. Bylo neuvěřitelné teplo, na vrcholu (4357 m) tál pod slunečním náporem sníh! Po půlhodině jsme se začali vracet. Sníh povolil, a tak se sestup stal ještě nebezpečnějším. Po chvíli jsme se rozhodli začít nejnepříjemnější místa slaňovat. Doktor povídá, "Aha, já nemám osmu." Sebral mi tu moji, kterou jsem si vynesl až nahoru, strčil mi krumpáč do batohu a propíchl mi s ním dno, srdečně se tomu zasmál a odjel do hlubiny. Co se dalo, tak jsme slaňovali, ovšem jižní hřeben mění velice často sklon a tak jsme nemohli slaňovat daleko. Odvázat - 10 m slanit - stáhnout lano - navázat, 20 m slízt - odvázat -15 m slanit - lano se kouslo - škubání za lano - mírný traverz do lepšího místa - lano povoluje a stahuje se - smotat lano a kousek slézt bez lana - navázat - jak je možný, že se ta kurva bolatická vždycky tak zamotá - a tak pořád dokola skoro 4 hodiny.

Celý obtížný úsek mezi 1 a 2 zde není vidět.

Ve čtyřech lidech nám manipulace s lany trvala velice dlouho a v duchu jsem děkoval Martinovi a Pavle, že s námi nešli. I tak jsme dost zmatkovali s lany (já snad nejvíc) a Honza nás zdržel o další půlhodinku tím, že slaňoval do západní stěny a marně tam hledal ztracenou rukavici. Po celý sestup jsem s obavami pozoroval mrak, který se začal tvořit na protějším kopci a stále černal a mohutněl. Žlábek kolem GG jsme slanili a pak jsme už schovali lana, ale to, co bylo ráno snadné, bylo v mokrém rozježděném sněhu najednou také nebezpečné. Eva jednou ujela, ale naštěstí zabrzdila cepínem. Kdyby ne, vjela by do příkré suti a nevím, jestli by byla schopná se zastavit. "Umíš krásně brzdit cepínem, to jsi určitě někde trénovala, že jo?" ptám se. "Né, on mi Honza po cestě vysvětlil, jak se to dělá!!!" Dole se sníh změnil v půl metru hlubokou kaši, což nás dále zdrželo. Na chatu jsme došli s prvními kapkami ve čtyři odpoledne, s myšlenkami u dvou Švýcarů, kteří byli tou dobou ještě vysoko nad chatou na kopci. Hodinu jsme orazili a pak jsme šli v dešti, ale bez blesků, dolů k autu. Celkem jsme šlapali skoro bez přestávek od 4.30 do 20.00. Doktor měl ještě tolik energie, že mi z dlouhé chvíle sloupnul dálniční nálepku ze skla se slovy : "Jéé, ono se to odlepilo. Já ti ji tady schovám." Jsem šťastný, že jsem tam byl. A jsem ještě šťastnější, že už tam nepůjdu.

Ráno do severní stěny Matterhornu svítí sluníčko. Asi není tak úplně severní...

P.S. Davide díky, bylo to bezva. Slibuju, že příště pomluvím zase někoho jinýho. Ale kam jsi mi schoval tu nálepku?

Jak bych to šel teď
V podstatě stejně, chata je v ideálním místě. Těsně pod chatou by se daly postavit stany, pokud je někomu líto dát 27 franků za nocleh v chatě. Buďte připravení na možnost, že za trošku horších podmínek se od GG budete muset regulérně jistit.
Dent Blanche je ideální aklimatizační tůra před Matterhornem. Obtíže jsou srovnatelné (D.B spíš těžší), ovšem výstup na Matterhorn je zase o hodně delší. Můžete tak snadno odhadnou, jestli na M. máte.

Část fotek mám od Martina,díky.