Lagginhorn

Převýšení : cca 1200 m
Doba výstupu :1 den
Minimální vybavení : mačky, cepín (výstup je na hranici toho, co ještě lze jít bez lana, poud jste si méně jistí, přibalte i lano)

Výstup :
Parkujeme u lanovky v Saas-Grundu (parkovné na den 5ChF). Za výhodných 32 frantíků si koupíme zpáteční jízdenku na HohSaas a vyjedeme první lanovkou. Skalnatá hora trochu nalevo je Lagginhorn, zasněžená hora vpravo, na kterou už vidíme stoupat spoustu mravenců, je Weissmies. Popis vlastního výstupu pod obrázkem. 

Hohsaas (3101 m) - vrchol : 4h

Riziko : opatrnost na poměrně příkrých svazích.

Výstup se dá rozdělit na 4 části (viz obrázek):

Hohsaas-1 (45 min), trasa (a) cepr, trasa (b) zdatný turista: od lanovky lze jít dvěmi způsoby. Buďto se pustíte víceméně traverzem přes nepříjemnou skalní stěnu (trasa b na obrázku), kde se zejména za mokra budete chtít jistit, anebo stěnu obejdete za cenu ztráty 200 výškových metrů po trase (a). Obě trasy jsou časove stejně dlouhé, doporučuji spíše (a), protože (b) se mi zdá nebezpečnější než celý další výstup a nakonec na ní také dost stoupáte a klesáte. Traverz není těžší než "zdatný turista", ale za vlhka skály dost kloužou a navíc se v něm špatně hledá správná trasa.
1-2 (45 min), turista: po ledovci téměř bez trhlin se vystoupá až na skalní hranu.
2-3 (1 h), zdatný turista: mačky sundat, docela zábavná  skalní hrana, lehčí než se zdá zezdola.
3-vrchol (1-1,5h) zdatný turista: mačky nasadit a po sněhu na vrchol. Pod vrcholem je sklon svahu už docela slušný.

Jak jsem to šel já:

Krásnou trojici hor nad Saas Grundem (Weissmies, Lagginhorn a Fletschhorn) lze jen doporučit. Výstup se dá s využitím lanovky stihnout za 1 den (Fletschhorn asi jen s obtížemi), výstupy jsou zajímavé a přesto relativně bezpečné, délka výstupů je snesitelná, rozhled vynikající. Fletschhorn je nejméně navštěvovaný, protože vyrostl jen do trapných 3993 metrů a tak další dva kopce těsně přes 4000 mají přednost (jsou i blíže  lanovce). Mluví se o poměrně šíleném plánu, podle něhož by se na vrcholku Fletschhornu postavila sedmimetrová pyramidka, aby se dosáhlo magické čtyřtisícové hranice. Myslím, že jen trouba posuzuje hory podle výšky (ale na Fletschhorn půjdu jen jestli to opravdu postaví).

Toto je onen slavný travers, neboli trasa b), který vám sežere všechen morál ještě před vlastním výstupem.

Uprostřed srpna 2002 jsme na Laggin vyrazili ve složení: Fík, Jáňa, Káťa, Tomáš a já. Bezpodmínečně nutné je chytit první lanovku v sedm třicet, protože na výstup a návrat máte jen 8 hodin čistého času (poslední lano shora jede v 16:15). To se nám podařilo, a tak jsme si o půl osmé poprvé mohli prohlédnout z lanovky západní stěnu Lagginhornu. Je to asi 1000 metrů vysoká skalní stěna, která působí zdálky dosti impozantním dojmem. Vizuálně mi trochu připomíná slavnou severní stěnu Eigeru, a tak není divu, že nám všem trochu spadla čelist. Já jsem cítil povinnost tvářit se navenek znuděně a na otázky typu: "Tam chceš jít? No to si snad děláš prdel?" odpovídat pohrdlivým funěním a máváním ruky, jako že je to tak lehký, že ani není třeba o tom mluvit. V duchu jsem se ovšem rychle ujišťoval, že jsem se nepřehlídl a že skutečně průvodce píše tenhle výstup jako PD. Průvodce je ovšem dost vypečená kniha, to, co nám provedl na Combinu (viz Combin du Meitin), anebo jak posílá ubohé horolezce do východní stěny Dent Blanche, už přestává být vtipný.

Myslím, že jsme si tedy všichni prožili ten magický pocit před výstupem, o kterém nevíte, jak dopadne: směsici strachu, respektu k hoře, obdivu k silám a fantazii přírody a zároveň odhodlání a těšení se. Člověk najednou trochu procitne z všední nudy a začne vnímat okolí daleko intenzivněji než jindy: skalní hradbu Mischabelu nasvícenou ranním sluncem, tmavomodrou oblohu, křupání sněhu pod botami a kilometrovou severozápadní hranu nad námi.

Západní stěna a výstupová trasa z lanovky, v pozadí ubohý Fletschhorn.

Od lanovky jsme se vydali trasou a) na plánku a udělali jsme dobře. Myslím, že travers skalní stěnou by mému týmu už tak dost nalomenou morálku rozhodně nepřidal. Pohodlnou chůzí jsme došli k hranici ledovce a tak jedinou radost nám na tomto úseku udělal Fík, který uklouzl na slizském kameni při pokusu o přeskok potoka a pak dlouho gestikuloval na druhé straně, jako že podruhý to už zkoušet nebude, že hned jede domů a že my za to můžeme. Nakonec si dal říct, vylil si vodu z boty a pokračoval. Od lanovky s námi šli tři kluci, kteří se rozhodli jít traverzem (trasa b) a vynořili se u ledovce asi o 5 minut později než my. Pochopitelně již od lanovky byli navázaní a měli nasazené helmy, takže jsme jim začali říkat Helmuti. Na ledovci jsme začali nabírat výšku a funět. Ledovce v této oblasti jsou docela zvláštní. Ledovec Trift pod stěnou Weissmiesu je roztrhaný skutečně obrovskými trhlinami, ledovec pod Lagginem je naopak úplně hlaďoučký a neobjevil jsem ani náznak nějaké záludné trhliny.

Na skále se jedná spíše o chůzi po šutrech než lezení.

Konec skalní hrany a sněhový úsek.

Pod skalním hřebenem jsme si sundali mačky a dál pokračovali napolo chůzí, napolo lezením. Jde to při troše opatrnosti docela snadno i bez lana. Sluníčko na nás vykouklo zpoza hory. Měli jsme krásný rozhled a já jsem nahlas politoval Milana Jiráska, který chtěl jít původně s námi, ale nakonec si to rozmyslel. "Jedinej - uf uf - koho jsem teď schopen litovat - uf uf uf - jsem já ! - uf uf" lapal po dechu Tomáš. Jistě přitom litoval, že neuposlechl mé dobré rady a netrénoval předem výstupy na haldy (Tomáš je z Ostravy). Výška byla cítit a tempo výstupu se zpomalovalo, dokonce nás dohnali i zbytečným materiálem řádně obtěžkaní Helmuti.

Konec skal a začátek závěrečného sněhového úseku.

Od konce skalního úseku na vršek je to ještě dobrá hodina po sněhu. Sklon svahu je takový, že případný pád by se dal snadno ubrzdit cepínem, a tak lano v podstatě není potřeba. Já jsem s sebou táhl lana hned dvě a tak mi to nedalo a alespoň Káťu, kterou jsem vyhodnotil jako nejcennějšího člena výpravy, jsem si na provázek uvázal. Tomáš chytil druhý dech a byl na vršku první, čímž mě dost překvapil. Bydlení v Ostravě člověka zřejmě dobře připraví na pobyt v prostředí s nedostatkem kyslíku. Honza Fík naopak značkoval výstupovou trasu jako pejsek a mírně zaostával. Tvrdil přitom, že musí vyrovnávat vnitřní tlak s vnějším a že to rychleji nejde.
Vršek je poměrně malý a přelidněný a tak jsme Honzu s velkou prdelí nechtěli mezi nás pustit. Honza se ovšem mezi nás nekompromisně vevrtěl, čímž vytlačil Helmuty do strmé východní stěny. Helmuti v ní založili mnoho vklíněnců, friendů a smyček a tak kupodivu nespadli a navíc si mohli říct, že ty skříně na zádech netáhli úplně zbytečně.

Pohled zpět na skalní úsek.

Za slunečného letního odpoledne není vrcholek dost velký pro všechny zájemce. Abyste si pohodlně sedli, musíte nejprve pár helmutů poshazovat do údolí. V pozadí Weissmies. Senzační panorama z vrcholu nafotil Číňan, podívejte se sem.

Od lanovky na vršek nám to trvalo 3:45 hodiny,  cesta zpátky trvá kolem tří hodin bez zastávky. My jsme si na zpáteční cestu zpestřili traverzem po trase b), který nás stál nečekaně hodně času a i trochu strachu, takže jsme pak měli málo času na vítězné pivo na horní stanici lanovky. 

-------------------
komentáře

Káťa pak psala Milanovi:

Ahoj Milane,

Tak Ty si po vyletu na Weissmies asi myslis, ze ctyrtisicovka se da zvladnout v pohode, ze staci zblajznout Tomem predepsanou cokoladu a uz jsi nahore.

Tak to jsi nebyl na Lagginhornu ! To je vrchol, ktery napriklad nejdriv chce, abys sel dolu, aby pak prevyseni nebylo pouhych 1000m, ale stalo za to. No a pak Ti ta hora na cestu polozi sutry, ze po nich lezes po ctyrech a nikdy nevis, ktery z tech kamenu se vikla. A kdyz se konecne o jeden opres, povoli jak mlicnak Vaseho Kuby. A nekdy se drzis jen tak za takovy vyceneny hrot a intensivne se branis myslence jak se asi tohle leze dolu ? A pak sedis pod tim ledovcem, na vrchol vidis, skoro bych rekla bohuzel, protoze je zrejme, ze Te neceka zmrzlinovy pohar, nybrz prikry, zasnezeny stoupak, ktery ne a ne skoncit. Ja nebejt privazana k Tomasovi, tak cekam na nové sily do dnes. Vytahl me nahoru jak kdyz nutis palicatou kozu z chlivku. Sla jsem, jen abych mela od nej pokoj. A byla to pastva … pro oci. A jelikoz bylo krasne, dalo se to vychutnavat (a pritom nabirat dech). Nahore jsme se kochali pohledem a doslova jsme se rochnili v pocitu stesti. Vsechny fotaky to zdokumentovaly.

Vubec, abych se Ti priznala, podezrivam Te, ze jsi s nami nesel jen proto, abys nadale mohl tvrdit, ze na ctyrtisicovku vyskaces po jedne noze a pri sestupu se klouzes jako na kopci za humny. Tak to tedy ne, protoze tentokrat jsem pri sestupu trpela. Nejdriv to slo lehko, oba Tomasové zavodili o prvni misto, mne se sem tam zasmodrchaly macky do kanicek, takze jsem musela chvilema tridit vlastni nohy (az jsem nakonec dala jednu na levo, druhou na pravo a smytec), ale to jeste uslo.

Pak totiz prisly ty balvany, tedy oni nikam neprisly, lenosi liny, to my jsme se k nim skutaleli po takovem hrebinku, ze mas propast na levo, propast na pravo, a ted nam to osolily. Co jsme nahoru lezli po ctyrech bychom ted bejvali nejradeji lezli po osmi. Drzeli jsme se zuby nehty a plazili se dolu. Mela jsem na batohu privazanou vetrovku, ktera vzdy sustla, kdyz jsem se otrela o nejaky ten sutr a jakoby si rikala : kdo zarve driv, ja nebo moje majitelka ? Tedy Ti, co si chteli protahnout kostru, prisli na svy. Priste si nasadim mladsi kolena.

Za odmenu nas potom cekalo snehové pole, které nas svezlo po zadni casti a to byla junda. Spadlo z nas napeti z tech uvolnenych placaku a plotynek – ze bys na nich usmazil volské oko, jenze zrovna nikdo s sebou nenesl syrové vejce – a juchali jsme si to vzhuru dolu.

Kdyz jsme mysleli, ze mame vyhrano – kluci byli samy sprym – rozhodli jsme se, ze pujdem po traverzu a ne tou padourskou cestickou, ktera by turu jen prodluzovala. A bylo to jako v dobrem filmu, jeste nebylo vsem dobrodruzstvim konec. Na stesti jsme to netusili. Zase skala, jeste rozviklanejsi, prudsi, hladsi … no radost pro sebevrahy. Zacali jsme si sdelovat cisla bankovnich uctu, aby ten, kdo to prezije, informoval pozustalé a ti aby meli na funus a na Nanuky (symbolicka vzpominka). Kdyz jsme to ze zdola videli, rikali jsme si, ze jsme reagovali zodpovedne, altruisticky a zkratka terénu primerene.


Milane, netroufej si tvrdit, ze ctyrtisicovky odbyvas za dopoledne a pak ze nevis co s nacatou nedeli. Hned bychom Ti pripomeli, ze ses ulil akorat kdyz slo do tuhého.

Protoze po této krkolomné episode byl nas cil sice na dohled, ale jeste ne na doslap. Brouzdili jsme se roztavajicim ledovcem a Tomasové sbirali oblazky vseho druhu pro babicku Gruszkovou, ktera si nenapadne stehuje Svycarsko na Moravu. No a nakonec jsme to dosli ! Tom nas obdaril pivem – nebyli bychom ho vymenili za sebezlatejsi medaili – a POCHVALIL  NAS ! ! Malem jsme pychou pukli ! Tak o tos prisel a urcite toho horce litujes.

Srdecne Te zdravim, jakozto celou Vasi rodinu !
Ahoj, Kata