Jídlo a pití
Při výškových potížích a únavě se se železnou
pravidelností dostavuje nechutenství (Alf na Matterhornu). I v takovém
stavu do sebe musíte dostat energii. Určitě se vám nepovede pozřít
krajíc chleba bez blivance, naopak banán, med, čokoláda, sýr, salám,
kondenzovaný mlíko, cukr se dají protlačit i přes sevřené vyschlé hrdlo.
Pití je vždy můj největší problém. Je ho potřeba
hóóódně a na zádech je sakra těžký. Většinou se ráno nažbluňkám po vrch
a s sebou beru litr vody s vědomím, že to bude málo. Je lepší čistá
voda - líp zažene žízeň, anebo sladkej sirup - dodá energii? Těžko
říct. Alkohol vůbec nedoporučuju.
Chaty
Chaty jsou po Alpách rozesety docela hustě. Za nocleh se platí
cca 25-30 ChF se slevou pro členy alpského klubu (český horolezecký
průkaz často funguje také), za polopenzi (večeře + snídaně), která je
samozřejmě nepovinná, dalších asi 30ChF. Blbý je, že na chatách často
není tekoucí voda. V létě nějakou stružku z ledovce snad najdete, v
zimě ale někdy nezbývá, než si vodu za dalších 6-8 ChF za PETku koupit.
V některých chatách nechávají hosty zadarmo nabrat vodu z rozpuštěného
sněhu, ale ne vždy. Chaty bývají v létě dost narvané a je potřeba tam
předem zavolat a rezervovat místa. Telefonní čísla jsou zde
(klikněte na Hütten).
Vybavení
Před výstupem je třeba pečlivě promyslet, co si s
sebou vzít. Podle mne je stejná chyba nemít něco důležitého jako tahat
s
sebou voloviny. Každej džaul se počítá. Každoroční obrovský počet
mrtvol na Mt. Blancu si vysvětluju tím, že dohukaní turisti s sebou
tahají neuvěřitelný věci, ledovcový šrouby, skoby, kladiva, lékárničky
o rozměrech nočního stolku a kdovíco ješte. Uprostřed hory už jsou tak
vyflusnutí, že asi radši skočí dobrovolně dolů než by svůj náklad
soumarovali výše. Na větší hory každopádně potřebujete dobré boty
a
oblečení. Nepodceňujte slunce, je to nepřítel (kšiltovka, brejle,
krém). Na vrcholu bude fučet a bude kosa (svetr, teplá čepka? rukavice?
šátek přes pusu?). Ideální je, pokud máte taky stan do kterýho neprší
(proklínám výrobce Gemmy), spacák kterej hřeje (proklínám opeřence co
se jim žmolkuje peří), vařič kterej hoří (proklínám výrobce Bleuetů) a
čelovku, která svítí (proklínám všechny čelovkáře do jednoho).
Včasný odchod
Kdy vyrazit k vrcholu? Čím dřív tím líp. Včasný
odchod má tyto výhody :
- časová rezerva na jištění, vyvalování na vrcholu a
na "kdyby něco"
- sníh je ráno zmrzlý, což má množství výhod :
laviny nebo séraky nepadají, můstky přes trhliny drží. Bohužel při
návratu už asi bude všecko povolený, bacha ! Člověk se taky neboří. Už
jenom kvůli tomu se vyplatí vstát dřív. Stejně jako nenosím zbytečný
dekagramy, nejsem ani ochotnej dobrovolně prošlapávat stopu, jmenuju se
Kruml a ne Samson!
- oblačnosti obvykle přibývá během dne, máte tedy
větší šanci mít rozhled z vršku a menší na zpopelnění bleskem.
- horští vůdci a zkušení horalé, kteří na rozdíl od
vás znají cestu, chodí taky brzo. Než vám utečou, okoukáte aspoň kousek
trasy.
Brzdění cepínem
Skvělá věc. Dá se ubrzdit i překvapivě strmý svah.
Nechte si to od někoho ukázat, slovní popis není ono. Dělá se to
takhle.
Na nebezpečném úseku máte cepín vždycky v "pohotovostní poloze", tj. v
pravé ruce s poutkem utaženým kolem zápěstí. Při pádu pravá dlaň chytí
hlavu cepínu za lopatku (ostrá lopatka si žádá rukavice), levá ruka
lapí spodní část cepínu, otočíme se na břicho a nalehneme na cepín
hrudí, jeho špička se zarývá do ledu (lopatka se nám zarývá do ruky
nebo do hrudníku, někomu do zubů, ale na to nedbáme). Ruce si
nenecháme vytáhnout do vzpažení. Bacha na špičky nohou! Máte na nich
mačky a když je zapíchnete v rychlostí do svahu, začnete metat salta
dozadu jedna radost. Nohy teda raději ohnutý v kolenou a roztažený od
sebe. Nejlíp se to trénuje pochopitelně při nečekaných pádech. Jestli
budete s kamarádem brzdným začátečníkem na strmém sněhovém svahu s
dobrým dojezdem, sražte ho nečekaně dolů! Udělá mu to moc dobře.
Jeden kamarád přecházel zledovatělý Grand Couloir cestou z Mont Blanku.
Cítil se jako dobyvatel a před kuloárem se převlíkl do trenek, trička a
sbalil si všechny ostatní nepotřebné věci do batohu. Uprostřed kuloáru
uklouzl a frčel po zledovatělém tobogánu směr skalní práh. Flotila jeho
andělů strážných jistě všechny z vás, co to tam znáte, velmi
překvapila, když ho asi po 70 metrech s nejvyšším vypětím zastavila.
Čili to přežil, i když bez trička, bez trenek a bez kůže, s cepínem
vzorně upevněným na batohu.
Jištění lanem
Výborná věc, jak si dodat odvahu, zkomplikovat si
chůzi a zdvojnásobit počet mrtvol. I když na všech vyšších horách chodí
všichni navázaní na lano, myslím si, že nečekaný pád spolulezce ve
strmém terénu (jinde potvory nepadaj) se nedá zachytit. Lano má smysl
ve speciálních případech :
1) Když se spolulezci jistí, tedy postupuje jenom
jeden, zatímco druhej mu povoluje lano a je k něčemu přivázanej nebo
aspoň zalezlej. Takto se ovšem nedá za rozumnou dobu nikam dostat. Lze
ovšem odjistit nejobtížnější místa a zbytek jít současně. Prvolezec (v
našem případě spíš prvochodec) taky může při současné chůzi obou lano
pořád obhazovat za různé výčnělky a šutry a doufat.
2) Na zasněženém ledovci byste měli být vždy navázaní, při pádu do
trhliny se partner na povrchu ledovce většinou udrží. Vylízání z
trhliny se ovšem může stát dosti obtížnou groteskou.
3) Samostatná kapitola jsou ostré hřebeny (např.
závěrečná část výstupu na Mt. Blanc a Dufourspitze). Tam lano smysl má,
ovšem zase jen u zkušených a chladnokrevných jedinců. Když mu kámoš
spadne doleva, skočí doprava. Zase jsem hodně skeptický co se týče
úspěšnosti této metody. Problém je v tom, že ten druhý se musí vrhnout
směr hlubina DOBROVOLNĚ a STRAŠNĚ RYCHLE. Když už je kámoš rozjetý, je
pozdě. Kategorie cepr až zdatný turista se daleko spíše nechá strhnout.
Ten odřenej maník z Grand Couloiru mi vykládal, co se odehrálo před
jeho
očima na Mnichu : ostrá hrana, vpředu babka a dva chlápci na laně.
Babka najednou padá. Chlapi čumí jak puci, co se děje. Babka nabírá
rychlost a strhává prvního s sebou. Třetí chlápek už asi stejně nemá
čas
přenést své těžiště za druhou stranu hrany, ovšem ani se o to nepokusí.
Čumí dál a je stržen taky. Jakmile padají, probírají se rychle k životu
a škrabou cepíny o skálu ostošest. Nemají šanci. Tleskám Otovi, že byl
rychlejší (viz komentář k Dufourspitze
).
Vitr
Na hřebenech, vrcholech a ve výrazných sedlech fouká téměř vždycky, i
když je jinak pěkné počasí. Stačí malý pohyb okolní atmosféry a slabý
vánek je na hřebenu zesílen na pořádný fukéř- známý je tímto třeba
hřeben Mont Blanku. Pokud se blíží fronta, vítr může na těchto místech
snadno dosáhnout rychlosti přes 100 km/h. Od asi 80 km/h už vítr
vadí při chůzi, od stovky s námi řádně mává a nad 120 se už jít skoro
nedá (alespoň v ještě relativně hustém vzduchu okolo 4000 m). Kamarád
byl za větrného počasí na Breithornu, při návratu na lanovku, který
trvá normálně hodinku, jim vítr zesílil na 120 přímo proti nim (u
lanovky na Kleine Matterhornu je meteo stanice, takže rychlost větru
věděli přesně) a podle jeho tvrzení měli co dělat, aby vůbec posunuli
nohu proti větru dopředu. Ostatně zkuste si vystrčit si ruku z okna při
jízdě na dálnici. Vítr je ovšem nebezpečný hlavně tím, že podstatně
zrychluje ochlazování organismu. Tady je vzoreček pro
výpočet "wind chill" faktoru, který vám z aktuální teploty (T, °C)
a síly větru (W, km/h) vypočte teplotu, která by vás za bezvětří
ochlazovala stejně rychle:
WCF =
1.1626*(5.2735*SQROOT(W) + 10.45 - 0.2778*W)*(33.0 - T)
Příklad : vrcholový hřeben Mont Blanku, krásné počasí. Nulová izoterma
3200 m, teplota klesá asi o stupeň na sto výškových metrů, čili u
vrcholu je -15 (u moře 32, v Chamonix 22 - pořád na tričko s krátkým
rukávem). Aby překonal masív Blancu, musí vzduch, slabě
proudící od západu, vystoupat až nad hřeben, kde slabý vánek v údolí
zesílí na 100 km/h. Windchill factor nám říká, že je to stejné, jako
kdybychom byli v bezvětří při -43,5 °C.
Ledovce
Čím déle po horách chodím, tím víc se na ledovcích bojím. Na zasněženém
ledovci byste teoreticky měli vždy být navázaní do sedáku a mít u sebe
2 vývrtky, protože trhliny bývají velmi hluboké a blbě se z nich
vylízá.
Ten nebožák, který se nahoře za pomocí zubů a nehtů snaží, abyste ho
nestáhli s sebou, vás určitě nevytáhne. Pro zajímavost, trhliny
prochází často celým ledovcem až na podloží a mocnost např. ledovce
Mer de Glace u Mt. Blancu je až 550 metrů....
Zajímavou filozofii mají místní skialpinisté. Cestou vzhůru, kdy šlapou
po stopě, kterou před nimi už prošlapalo padesát lidí a žádnej se
evidentně nepropad, se jistí ukázkově lanem a nejištěným rozdávají
rozumy. Nahoře se pak odvážou a celí říční se vrhají do prašanových
strání, krouží oblouky v panenském terénu a vůbec se nebojí. Prej se
nepropadnou, když jedou rychle! Já se naopak nebojím jít nahoru ve
stopě, kdy mám čas z okolního terénu odhadnout, kde se případné trhliny
schovávají (taková místa se snažím zapamatovat) a kdy je taky ráno =
zima = vše drží dobře. Při sjezdu z vršku jsem naopak staženej a
vybírám si jen ty nejrozježděnější místa kolem stopy. Kdo je tady blbej?
Jednu lyžařskou stopu v čerstvém sněhu, která kroužila ukázkové
obloučky končící v bezedné díře, jsem měl možnost spatřit na Alphubelu.
O den dříve tam kdosi skončil svoji pozemskou pouť.
Laviny
Padají zpravidla do 3 dnů po sněžění a při velkých otepleních, v
prachových lavinách dýchejmež přes bundu nebo se nadýcháme a utopíme, v
těžkých jarních lavinách nenaděláme nic, kdo uteče - vyhraje, když už
do
lavinového svahu lezu, držím se co nejvýš, aby toho na mě spadlo co
nejmíň, chodíme po jednom.. to vše je notoricky známo. Co možná známo
není, je statistika, která říká, že pravděpodobnost přežití v lavině
klesá prakticky na nulu po 45ti minutách (můžete to ovšem mít za sebou
i
po deseti minutkách). Jediná šance zavaleného kamaráda je, že
ho vyhrabete sami + přivoláte telefonem či vysílačkou pomoc, neběhejte
tedy na chatu vzdálenou byť 15 minut pro pomoc. Existují 3
způsoby,
jak můžete usnadnit své nalezení: 1) stará dobrá lavinová šňůra,
namotaná na kolečku a duchapřítomně vyhozená do výše když jedete, 2)
nějaký pípák neboli Arva (Barryvox, Ortovox), tj. přístroj, který
vysílá pípání na 457 kHz a který může váš kámoš lokalizovat pomocí
svého přístroje. Nefunguje to zcela dokonale, správně byste měli mít
ještě sněžnou sondu = tenkou skládací tyčku, kterou kamaráda nejdřív
opícháte a pak vyhrabete. Arvu nosí na horách všichni guidi a všichni
dobře vybavení jedinci (nosí navíc i skládací lopatu) a skutečně vám
může zachránit život. Mimochodem, přístroj byl vyvinutý na objednávku
švýcarské armády. 3) Recco odražeč je destička z jakési slitiny, která
se všívá do dražších bund nebo vkládá do lyžařských bot. Vyhledávací
zařízení dokáže tuhle destičku najít a lokalizovat velmi přesně, ale je
instalováno jen v největších lyžařských střediscích, takže v horách vám
moc nepomůže. Nevím, jestli záchranné vrtulníky umí reccu najít.
Pojištění
České pojišťovny vás s nadšením pojistí proti chůzi po chodníku,
jakmile ovšem začnete říkat slova jako : hory, skály, lezení nebo
nedejbože paragliding, začne úředník na oplátku mumlat něco jako :
tronásobný koeficient, šestinásobný koeficient, osminásobný
koeficient... a ne a ne se utišit. Tohle teda nechávám na vás. Chci
upozornit jen na možnost pojistit se na záchranu vrtulníkem u nadace Rega , což stojí 30 SFr na rok.
Pojištění vstupuje v platnost den po zaplaceni složenky na poště na
účet no. 80-637-5, do reference dejte "Swiss Air-Rescue Rega, Zurich" a
uveďte správně kromě jména a bydliště i datum narození. Záchranná akce
vrtulníkem, pokud byste ji museli platit sami, přijde na cca 3000 SFr
podle doby letu.
Riziko
Výstupy na velké hory jisté riziko vždy obnášejí.
Můžete ho trochu omezit nebo hodně znásobit. Neznám žádné statistiky,
ale řekl bych, že daleko největším rizikem je vaše vlastní blbost a
nesoustředěnost. Zatímco blbost je vám už vrozena, nesoustředěnost
přichází s únavou. Když jsme s Freddym čekali na Solveyce na Alfa (viz Matterhorn ), před očima nám
proletěl
celou východní stěnu jeden starší Němec. Vracel se z vrcholu, byl
vyčerpaný a v eufórii a už nestíhal dávat pozor, kam šlape (70% úrazů
se
stává při sestupu). Změny počasí, blesky, laviny sněhové i kamenné,
volné šutry nebo maskované trhliny se nedají podceňovat, ale blednou
před tím, co je schopen vytvořit nezkušený dehydrovaný vyčerpaný
zpanikařený cepr obyčajný. Přeju vám hodně rozvahy, psychické
odolnosti a štěstí.
--------------
Ota Slavík má další důležitou radu :
Výstup na MB přes MB du Tacul a Mt. Maudit jsem jako nezkušenej pitomec (r. 1985) absoloval bez trenýrek - stačí k tomu málo - napít se pochybný vody z ledovce. Reakce organismu je rychlejší než myšlenka. Ponaučení: nechlastat vodu, do který si nic nedáte, dobrej je Izostar, či jinej jonťák.